Historie chrtích dostihů

(zdroj PLANETA ZVÍŘAT 2004-2006, základní úprava Hana Valentová)

O historii chrtích dostihů od počátku věků do roku 2005
Podle některých historiků se do Anglie (Velké Británie) – dnes uznané země původu plemene – dostali greyhoundům podobní psi s invazí římských legií. Nebyli to ale zdaleka první psi se znaky chrtů, kteří se na ostrovech objevili. Již asi o 500 let dříve dovezli chrty na ostrovy Keltové z nedaleké Galie – Francie. Stali se známými jako tzv. „keltští psi“. Ale že domorodí, chrtům podobní psi, zde žili ještě dříve, o tom svědčí archeologický nález kostry (učiněný v roce 1959 v Avebury – Stone Circle), velmi podobné kostře dnešního greyhounda. Její stáří odhadli archeologové na 3500 let.

Římská invaze byla pro budoucnost greyhoundů důležitá také dalším aspektem. Římané totiž se svými psy dovezli na ostrovy i hnědého kontinentálního zajíce, který byl o hodně větší a rychlejší než původní malý, šedý zajíček, žijící v té době na vysočinách Británie a Irska. Kontinentální zajíci se na ostrovech výborně aklimatizovali, rozmnožili se, vytlačili zajíce původní, a stali se nejrozšířenější zvěří pro lov s greyhoundy.

Postupným křížením římských a keltských chrtů s domácími psy se pomalu začal formovat klasický greyhound, s typickými znaky, které můžeme spatřit i na současných zvířatech. Greyhound se stal nejrozšířenějším loveckým psem, používaným výhradně šlechtou. Ostatním vrstvám obyvatelstva bylo držení greyhoundů přísně zakázáno a exemplárně trestáno. Časem se vyvíjely lesní/lovecké zákony pro lov s greyhoundem (prvé vešly v platnost v r. 1014). Tato pravidla se stala základem i pro pozdější zábavu – „coursing“, který se stal na britských ostrovech historicky nejstarším „sportem“ a je masově rozšířen i v současné době. Coursing dal později vzniknout i klasickým dostihům chrtů na oválné dráze.

I u nás bývali chrti oblíbenými loveckými psy již v ranném středověku. Zmiňuje se o nich mistr Klaret, Tomáš ze Štítného i další historické prameny. Lovecké (a později i dostihové) uplatnění greyhounda logicky ovlivnilo i jeho chov a šlechtění. Celá staletí bylo plemeno šlechtěno výhradně na lov, tedy na rychlost a motivaci ke štvaní návnady. Šlechtění na tyto dva hlavní znaky způsobilo, že greyhound (dostihový) je dnes jedním z nejzdravějších plemen psů a nejsou u něho známy žádné genetické, či jiné zdravotní problémy.

Jak by měl správný greyhound vypadat, shrnula ve verších abatyše Juliána Berners již v roce1486: Hlava podobná je hadí; Krk pak má podobu dračí; Záda, toť silná kláda; Tlapka kočičí se zdá; Boky ploché jak cejn; Ocas kryse podobný; (pokus o překlad pozn. autora). Mnohé z těchto postřehů můžeme vycítit i v dnešním standardu plemene.

V roce 1350 použil známý spisovatel Chaucer (Canterburské povídky) poprvé termín greyhounda zmiňuje i zajíce, jako jeho hlavní kořist. Dodnes se ale přesně neví, jak název greyhound vznikl. Název mohl vzniknout od grek nebo greek (graius), neboť Sasové pokládali za zemi původu chrta Řecko. Mohl vzniknout i zkomolením slova gazehound, tedy pes lovící zrakem. Menšinový názor je, že původní greyhoundi byli většinou šedí ( gray) a z toho tedy greyhound, šedý pes. Podle jiné teorie je slovo grey odvozeno od slova grace, což znamená štíhlého, ba přímo hubeného psa. Další možnost uvažuje vedoucí postavení greyhounda v tehdejších domácnostech, byl na prvém místě mezi domácími zvířaty, tedy na prvém stupni. A stupeň se latinsky řekne gradus. A konečně – mnoho současných majitelů a chovatelů greyhoundů je přesvědčeno, že název vznikl přeměnou z great hound, protože greyhoundi jsou skutečně úžasní psi.

Během vývoje, se zejména v posledních letech, dělí plemeno stále zřetelněji do dvou větví, z nichž každá má své charakteristické exteriérové a povahové znaky. Rozdíly jsou často tak markantní, že odborníci mnohdy hovoří o dvou samostatných plemenech. „Výstavní“ greyhoundi jsou šlechtěni převážně na zvýraznění všech exteriérových znaků. Můžeme se proto u nich někdy setkat s přeúhlenými končetinami, orthopedickými problémy s příliš klenutými bedry, extrémně zploštělým a hlubokým hrudníkem a výrazně „kočičí“ tlapkou. Mívají proto problémy s rychlejším pohybem a v povaze se díky hlavnímu zaměření na exteriér může vyskytnout i různý stupeň agresivity. K dostihům se nepoužívají.“Dostihový“ greyhound má rovnější hřbet i bedra, poněkud hrubší hlavu se širší mozkovnou a volnější tlapku (spíše tzv. „zaječí“).

Žádné výraznější odlišení od standardu se nevyskytuje. U některých jedinců se může objevit určitá rezervovanost až bojácnost k cizím lidem, či k nezvyklým podnětům. Je to důsledek přísného (někdy až přehnaného) odstraňování agresivity z chovu, neboť při dostizích je tato vlastnost velmi nežádoucí. Nicméně, i z takového jedince v okamžiku startu veškerá nervozita odpadá a celým srdcem se vrhá do dostihu. Greyhound je svým způsobem skutečně výjimečný pes. Navzdory všem laickým pověrám je obdařen nadprůměrnou inteligencí. Souvisí to s jeho dlouholetou tradicí „sportovního“ psa. Dostihy (ale i lov) jsou totiž nejen o rychlosti, ale i o taktice. Greyhound se musí během dostihu (který trvá cca 30 vteřin) několikrát sám ve zlomku sekundy rozhodnout jak a kdy předběhnout soupeře, jak se vyhnout případné kolizi, kdy přibrzdit v zatáčce, kdy naopak zrychlit ve vhodné vzdálenosti před cílem.

Dokáže se velmi dobře vcítit do rozpoložení svého majitele (či jiného člověka). Tato jeho vlastnost je velmi vhodná pro canisterapii a např. v USA je v tomto oboru hojně využíván. Někdy dokáže sám vycítit ohrožení svého majitele a zachovat se jako přirozený obranář. Jeho nezávislost a samostatnost má ale i svá úskalí. Greyhounda nikdy nesmíme pustit z vodítka v neznámém či neoploceném prostředí. Téměř vždy si dokáže nalézt vhodnou „kořist“ a pustí se do horlivé štvanice, bez ohledu na hrozící nebezpečí. Mnoho zvířat již takto zahynulo po koly automobilů, nárazem do překážky skryté např. ve vysoké trávě, či uhynulo na metabolické následky dlouhého, rychlého běhu (např. za živou kořistí, zajícem či kočkou). Greyhound je prostě „nespoutaný živel“ a my musíme jen kamarádsky korigovat jeho samostatnost a nezávislé chování. Osvojíme li si takový přístup, není pak lepšího společníka.

I když je jistě překrásný pohled na ušlechtilého greyhounda, stojícího jako dokonalá socha ve výstavním kruhu, je jeho hlavní uplatnění v dostizích, případně jiném druhu sportu (např. běh se psem a další, nově vznikající aktivity). Dostihy, to je jeho život. Bere je jako sport a uvědomuje si, že běží i pro svého majitele. Po dostihu je na greyhoundovi (podobně jako na majiteli) zřetelně vidět jeho radost z vítězství, či zármutek z porážky. Dostihy miluje natolik, že již z drobných příprav den před dostihem dokonale vycítí, co ho čeká, a nepokrytě dává najevo nadšení z očekávané zábavy. Je-li mu toto potěšení z rychlého běhu pravidelně dopřáno, dokáže zbylé období proležet na svém místě, kde pospává a odpočívá. Můžeme jej proto chovat jak v menším bytě, tak i v dobře upraveném kotci (teplota by neměla klesnout pod 10°C). O greyhounda pečujeme podobně jako o jiná hladkosrstá plemena. Každodenní kartáčování má zejména funkci masážní. Zvýšenou péči musíme věnovat tlapce. Pravidelná kontrola drápů, kloubků a polštářků je v dostihové sezóně nezbytností. Drápy udržujeme trvale co nejkratší, polštářky ošetřujeme lanolinem, či jiným přírodním tukem.

Jako každý atlet, potřebuje pravidelný a odpovídající trénink, je tedy v tomto ohledu náročnější na čas než jiná společenská plemena. I krmení je podřízeno sportovnímu využití greyhounda. Krmí se 2x denně (tedy celková denní dávka je rozdělena do dvou porcí menšího objemu) ráno a večer. V den dostihu se předkládá pouze lehká snídaně, další krmení se podává nejdříve 6-8 hodin po výkonu. Chcete-li si pořídit takového kamaráda – sportovce, či kamaráda – krasavce, zkuste to s greyhoundem. I když „zkuste“ asi není ten správný výraz. Greyhound je velmi senzitivní tvor. Je to citlivé stvoření a nelze jej vrátit po nějaké „zkušební době“. Je to kamarád na celý život a po skončení dostihové kariéry si zaslouží péči, lásku a vlídné zacházení až do konce jeho dnů. Rozhodnete-li se pro greyhounda, musíte volit vhodnou chovatelskou stanici. I u nás již totiž dochází k diferenciaci chovu na linie výstavní a dostihové.

Ceny štěňat jsou velmi variabilní (orientačně: 6000,- až 15000,- Kč, za výstavního někdy až 25000,- Kč). Závisí na tom, zda narazíte na chovatele, či jen na „zlatokopa“. Každý zodpovědný chovatel si je vědom toho, že na své hobby doplácí a kvalitní chov není v žádném případě ziskový. Takovému chovateli záleží především na rozšíření plemene k dalším „nadšencům“, záleží mu na osobnosti nového majitele, jeho záměrech a přístupu ke zvířeti, apod. Zde můžete štěně pořídit v dolní cenové hranici.

Chovatele a majitele greyhoundů sdružují 3 kluby, ve kterých můžete získat podrobnější informace. Dva kluby jsou členy ČMKU a zabývají se chovem více plemen chrtů. Specializovaný chovatelský klub pouze pro greyhoundy zatím neexistuje. Historicky nejstarším klubem je Klub Chovatelů Chrtů / KCHCH, o něco mladší je pak Klub Chovatelů Chrtů Anglických Dostihových Plemen / KCHCHADP.

Jak se greyhound dostal na britské ostrovy, dnes uznávanou zemi jeho původu, jsme si stručně vysvětlili v předchozím vydání, v portrétu plemene.

Postupným křížením domácích a dovezených psů se začíná formovat klasický greyhound, podobný dnešním typům. Současně s vývojem greyhounda došlo k překřížení původního ostrovního zajíce zajícem kontinentálním. Greyhound tím získal skutečně důstojného „soupeře“, tedy zajíce většího a mnohem rychlejšího.

Lov na zajíce (a nejen na ně) se stává rozšířenou zábavou církevních hodnostářů a šlechty. Postupem času a s rozvojem zemědělství přestává být lov hlavním zdrojem obživy a posouvá se spíše do oblasti zábavy, zatím jen ve šlechtických kruzích. V Tudorovské éře se začaly silně prosazovat dostihy koní a i nahánění zajíce greyhoundem získávalo spíše podobu dostihu mezi psem a zajícem.

Největšího rozmachu dosáhla tato záliba, zvaná „coursing“, za panování Alžběty I., velké příznivkyně coursingu. Královna Alžběta posléze pověřila Vévodu z Norfolku, aby stanovil řádná pravidla, podle kterých by mohl být určen coursingový vítěz. Tato základní pravidla byla postupem doby měněna, ale pouze okrajově a dala základ pravidlům současným. Historie moderního coursingu se ale začala psát vážně až v začátku 16. století, ve východní Anglii, konkrétně v Newmarketu. Král Jakub I. zde kromě koňských dostihů začal často pořádat i dostihové soutěže mezi královskými greyhoundy, které měly zpestřit program. Za tvůrce a zakladatele již skutečně moderního coursingu lze považovat Earla z Orfordu, který v roce 1776 založil první veřejný (tedy ne jen pro šlechtu) coursingový klub ve Swafhamu v Norfolku. Předešlé coursingové soutěže byly výhradně privátní záležitostí uzavřené společnosti, ale teprve otevřením klubů veřejnosti začal coursing nabývat na síle a přitažlivosti. Příkladu Swafhamu následoval v roce 1780 Ashdown, v r. 1781 Malton a v r. 1805 i konzervativnější Newmarket.

Lord Orford se stal nejznámější postavou a zaníceným fanouškem coursingu ve své době. V psinci měl téměř stovku psů a své greyhoundy zkoušel křížit s italskými chrtíky, lurchery (kříženci deerhoundů) a ponejvíce s anglickými buldoky, kteří se v té době podobali spíše dnešním bulteriérům. Kapitán Elllis a pan Dun zase experimentovali s křížením greyhounda s afghánem, leč s pramalým úspěchem. Všechna tato křížení jsou součástí starobylých legend o chovu greyhoundů. Je nepochybné, že ke křížení docházelo, ale není věrohodně prokázáno, že tato zvířata přežila a nějak výrazně ovlivnila další chov. Nicméně někteří důvěryhodní historici uvádějí, že vhodné jedince, získané zkřížením greyhounda s buldokem křížil lord Orford po sedm generací opět s greyhoundy a poté triumfálně představil světu finálního hybrida, fenku Czarinu. K velkému šoku ostatních s Czarinou vyhrával soutěž za soutěží. Orford začal být přezdíván Lord Bulldog. Co asi tehdy motivovalo Orforda k těmto experimentům? Zřejmně extrémní ctižádost a touha po vítězství (toto ostatně mnohdy bývá motivací i některých současných majitelů dostihových psů a netroufám si posoudit, zda je to pro tento sport toliko přínosem). Proto chtěl do svých zvířat dostat maximum vytrvalosti, houževnatosti a tvrdosti. Není to nic překvapivého, uvědomíme-li si, že tehdejší coursingové mače se běhaly na vzdálenost 4,5 míle (tedy 7240 m!), a traduje se, že rozhodčí nejednou potřeboval více koní, když chtěl být greyhoundům na dohled po celou dobu „dostihu“.

Ale vraťme se ještě k Orfordovi a Czarině. Svůj poslední dostih (předtím jich vyhrála již 46) běžela Czarina ve věku deseti let! Byl to dostih na newmarketských pláních, kde Czarina běžela proti fence Maria, kterou vlastnil jeden z místních šlechticů. Tohoto pána Orford z duše nesnášel a na vítězství mu proto velmi záleželo. V době mače měl Orford zrovna „domácí vězení“, do kterého byl rodinou uvržen, jako její černá ovce (rodině se možná ani nelze divit, že sáhla k tomuto kroku poté, když zjistila, že Orford prodal část cenné rodinné galerie ruské carevně Kateřině, aby měl peníze na chov svých milovaných greyhoundů). V den dostihu se ale starému muži podařilo z vězení uprchnout, a nalehko oděn, v mrazivém větru, se přiřítil na svém koni právě včas, aby viděl jak Czarina vítězí. Pozvedl svůj černý klobouk na její zdraví, podlehl silnému dojetí a svalil se mrtev s koně. Inu, jistě krásná smrt pro gentlemana.

Zůstaneme-li ještě u použití buldoků v chovu greyhoundů, bez ohledu na nepřesnou historickou dokumentaci, je pravděpodobné, že k tomuto chovatelskému kroku došlo. Na obrazech chrtů z poloviny 19. století je patrné, že se objevily určité nové znaky v exteriéru chrtů, oproti dřívějším vyobrazením. Především se zakulatila mozkovna a o něco se zkrátil původně špičatý čenich. Také se objevuje typické žíhané zabarvení, do té doby u greyhoundů neznámé a jemnější, hladší srst. Tyto znaky přetrvávají u některých greyhoundů dodnes. Orfordovy greyhoundy dala rodina do dražby a některé, včetně Czariny, koupil Yorkshiřan, plukovník Thornton. Také svérázná postava. Byl synem bohatého venkovského šlechtice a svůj majetek se mu podařilo ještě navýšit výhrami ze sázek, především proti Vévodovi z Yorku a jeho přátelům. Kromě náruživého hráče byl Thornton i velkým sportovcem, atletem. Na Czarině odchoval Thornton prvý vrh štěňat, když bylo fence 13 let. Z tohoto vrhu pochází např. pesClaret. Ten se později stal otcem legendárního vrhu s fenkou Phyllis, ve kterém byli i psiSnowball a Major. Snowball byl navzdory svému jménu černý pes, Major žíhaný. Obzvláště Snowball byl ve své době nepochybně výtečný greyhound, vyhrál 4 pohárové soutěže a přes 13 matchů. Je možno předpokládat, že krev těchto bratrů koluje v krvi většiny současných greyhoundů i po 250 letech, uplynulých od chovatelských experimentů lorda Orforda. Major Topham, majitel Snowballa, byl jedním z prvých průkopníků, kteří řádně dokumentovali původ /pedigree/ svých zvířat. Podporoval také používání „veřejných“ krycích psů, což byla v té době novinka. Byl začátek 18. století a většina chovatelů používala k chovu pouze svoje vlastní linie. Své chovné psy zásadně cizím nepřipouštěli a svá přebytečná štěňata mnohdy raději utratili, než by je prodali a riskovali tím, že jednou budou dobrá a poběží proti psům z jejich stáje. Major Topham a Snowball tedy prolomili tyto bariéry a Snowball se stal historicky prvým veřejným krycím psem.

Kapitán Daintree dosáhl zase jiného prvenství. Jako prvý použil k propagaci svého chovného psa inzerci. JehoKing Cob (Ion x Cate) se narodil v r. 1838, v r. 1840 vyhrál prestižní Newmarket Cup a v. r. 1841 pak St. Leger. Díky mediální propagaci se stal nejvlivnějším plemeníkem ve své době.

V r. 1852 byl v Liverpoolu, ve Waterloo Hotelu, založen dvaceti šlechtici nejvýznamnější coursingový klub, Alctar Club, později přejmenovaný na Alctar-Club Coursing. Do té doby se datuje i vznik významné soutěže, Waterloo Cup, která je až do dnešních dnů největším testem coursingových greyhoundů. Prvý ročník (1836/37) se běžel v Alctaru, na pozemcích Earla ze Seftonu. Zvítězil greyhound Fly. Coursing se postupně stával sportem široké veřejnosti. Soutěž střídala soutěž a návštěvnost prudce stoupala, účast greyhoundů se zvětšovala. Říjnového šampionátu v r. 1864 se zúčastnilo již 208 mladých greyhoundů, 122 psů a 86 fen. Traduje se, že druhý den tohoto meetingu uštval hlavní rozhodčí George Warwick čtyři koně. V roce 1858 byl založen National Coursing Club, jako střešní organizace, která dbá nad dodržováním regulí tohoto nově vzniklého sportu. V roce 1884 vychází prvé vydání plemenné knihy greyhoundů, která se stala garantem čistoty jejich chovu a původu, kterou střeží dodnes.Coursing se stává diváky stále více navštěvovanou podívanou a tím i komerčnější záležitostí.

To bylo hlavním důvodem postupného přechodu přírodního terénního coursingu k tzv. paddock coursingu (tedy coursingu v ohrazeném prostoru). Nebyla to žádná novinka. Podobnou podívanou pořádal již král Jakub I., kdy v uzavřeném prostoru honila dvojice greyhoundů srnce. Ohrazený coursing probíhal v menších, uzavřených prostorách, většinou na koňských závodištích. V této podobě ho známe i z dnešních dnů. Zkrátila se i délka coursingu, z 3 mílí na 800 yardů a méně, a proto začali být žádanější greyhoundi mohutnější a rychlejší (se sprinterskými vlohami). Začíná vznikat speciální typ tzv. coursingového greyhounda. Dnes je již tento ráz typově vyrovnaný a v chovu působí osvědčené coursingové linie, do kterých se jen občas pro osvěžení „přilije“ krev některého obzvláště rychlého dráhového greyhounda. A zase naopak, ztrácí-li některá dráhová linie u potomků rychlost, použije se k zlepšení chovu coursingový plemeník. Ten nachází nejlepší uplatnění v pozici otce matky.

Než se budeme zabývat dalším vývojem dostihů greyhoundů na britských ostrovech a v Evropě, zaměříme se krátce na historii greyhounda na ostatních kontinentech.

Podívejme se nejprve do Jižní Ameriky. Prvým greyhoundem, který vkročil na půdu tohoto kontinentu, byla fenka, která sem připlula se španělskou expedicí, vypravenou v r. 1518 z Kuby. Fenka plnila svým způsobem funkci „živitelky“ expedice a s její pomocí prý ulovili dobyvatelé 10 jelenů a bezpočet králíků ke své obživě.
Když se po nějaké době vracela expedice zpět na Kubu, fenka se zatoulala, opozdila se a zůstala na pevnině. O rok později – 1519, při druhé expedici, vedené Hernánem Cortésem do stejného místa (Boca de Terinos, nyní Mexický záliv), se fenka překvapivě objevila. Radostně poskakovala okolo vojáků, vrtěla ocasem a byla ve velmi dobrém výživném stavu, tlustá, s lesklou srstí a kypící zdravím.

V následujících letech se na území dnešního Mexika dostávalo se španělskými kolonizátory stále větší množství greyhoundů, kteří zde byli používáni nejen k lovení zvěře, ale i ke štvaní a likvidaci původních domorodých Indiánů. V Severní Americe se několik greyhoundů, dovezených Angličany, nacházelo již za koloniální éry. Jednoho z prvých psů si držel německý důstojník koloniální armády, baron von Steuben. Greyhound mu dělal společnost při dlouhém přezimování v pevnosti Valley Forge. Později, asi v půli 18. století začali být greyhoundi dováženi do Ameriky ve větším počtu, zejména z Anglie a Irska. Přicházeli spolu s novými osídlenci. A tak se greyhoundi začínají objevovat na farmách ve vnitrozemí Severní Ameriky, kde byli používáni k lovu divokých králíků a kojotů. Tito čtyřnozí lovci, ale i strážci domovů, se stávají společným znakem pro farmy v Kansasu, Missouri, Oklahomě a Texasu.

Také jezdectvo spojených států používalo hojně greyhoundy jako zvědy k odhalování Indiánů. V té době byli greyhoundi pevně spjati s koňmi. I generál Custer měl údajně smečku svých 22 honících greyhoundů, kteří jej vždy doprovázeli na jeho taženích. Když dlel Custer v pevnosti, spával rád na podlaze salónu, obklopen smečkou svých greyhoundů. Mezi jinými měl Custer vlastnit i bílého greyhounda s modrými znaky, vnuka jedné z coursingových legend, psa Master McGartha (viz dále). S greyhoundy se Custer rád projížděl den před bitvou, čímž se zřejmě psychicky uvolňoval. Bylo tomu tak i v den před slavnou bitvou u Little Big Hornu, ve které Custera s celou jeho kavalerií pobili Siouxové. Co se stalo s greyhoundy, historie neuvádí.

Za jakýsi prvý náznak coursingového dostihu lze považovat běh greyhounda proti antilopě v r. 1848, popsaný v knize „Oregon a Kalifornie“. Prvé soukromé „coursingové“ setkání se uskutečnilo začátkem r. 1849. Od té doby se začaly rychle objevovat různé coursingové společnosti v Kalifornii, Coloradu, Kansasu, Dakotě, Montaně, Minnesotě a jinde. V roce 1886 se v Kansasu uskutečnila jedna z prvních celonárodních soutěží greyhoundů, kterou zaštítil známý časopis Harper‘s Weekly. V r. 1893 byl založen American Coursing Board a v r. 1896 pak vzniká v Abilene (Kansas) organizace National Coursing Association, dnes známá jako National Greyhound Association, NGA.

Když kapitán James Cook přistál v r. 1770 u břehů Austrálie, v Botanickém zálivu, který objevil a pojmenoval, měl na palubě své lodi The Endeavour i dva čistokrevné greyhoundy, psa a fenu. Tito se především podíleli, stejně jako fenka španělské expedice do Ameriky, na lovu zvěře k obživě posádky. Nikoho tehdy ani ve snu nenapadlo, že tyto lovecké akty později položí (v r. 1880) základy australskému milionovému „greyhound industry“. Tito dva Cookovi greyhoundi nebyli jedinými chrty na australském území. Již prví osadníci zde chovali křížence greyhoundů a deerhoundů, jako tzv. „klokaní psy“, kteří jim pomáhali redukovat počet klokanů v okolí jejich farem.

Přirozeně, i v Austrálii se z lovu nejprve vyvinul coursing. Skupina bohatších osadníků si držela smečky coursingových greyhoundů, používaných k prvým soutěžím, jejichž pravidla přišla s anglickými přistěhovalci. V r. 1868 vznikl prvý coursingový klub v Narracoorte. Populární osobností byl tehdy Samuel Bladin, jehož psi v Anglii několikrát vyhráli Waterloo Cup, Oaks i Derby. Při svém australském pobytu se také se svými psy úspěšně zúčastňoval coursingů ve Victorii, a když se vracel zpět do Anglie, vzal s sebou i několik greyhoundů australského chovu. Tento počin byl zřejmě prvým pokusem o „osvěžení krve“ anglického chovu.

V Anglii a Irsku zatím coursing nabývá stále většího rozmachu a těší se velké oblibě veřejnosti. Do historie začínají vstupovat coursingoví psí hrdinové, ze kterých se později stanou legengy. Master M‘Grath (Dervock, Lady Sarah) byl prvým greyhoundem, který se stal národní hvězdou, když vyhrál třikrát prestižní Waterloo Cup. Jeho otec Dervock byl špičkový coursingový pes, který byl jen smůlou připraven o vítězství v Brownlaw Cup (irská obdoba anglického Waterloo Cup). Matka, Lady Sarah, byla výkonnostně pouze průměrná fena. Během své kariéry byl Grath dokonce oficiálně přijat královnou Viktorií, velkou milovnicí psů, kterých chovala velký počet. Královna vlastnila mimo jiné i černobílého greyhounda Eose, který byl mazlíčkem nejen jejím, ale i jejího manžela prince Alberta. V Irsku pak byl Master M‘Grath oceněn vyobrazením na irské šestipenci. Tento vynikající, černobílý pes se narodil v termínu konání Waterloo Cup, v r. 1866. Jako štěně byl vychrtlý a neduživý a vůbec nevypadal nadějně. Jeho chovatel mu nepřisuzoval žádnou velkou budoucnost a nad pejskem se vznášela hrozba utracení. Ale jeho život byl nakonec ušetřen na prosbu místního osiřelého chlapce, který si štěňátko oblíbil a chodíval s ním na procházky. Chlapec se jmenoval M‘Grath a pejsek byl tedy pojmenován po něm.

V r. 1868, přesně dva roky starý, stál Master M‘Grath na startu svého prvého Waterloo Cup. V semifinále porazil tehdejšího nejlepšího irského greyhounda Loclia a postoupil ke svému prvému finálovému vítězství. Příští rok se v Alctaru shromáždilo na 12000 diváků, aby vidělo případné „double“ vítězství Master M‘Gratha. Ve finále se Grath postavil proti skvělému Bab-at-the-Bowster a porazil ho v nejúžasnějším běhu všech dob. V r. 1870 utrpěl Grath jedinou porážku ve své kariéře, když se pokoušel o třetí Waterloo Cup. Soutěž byla ve své prvé polovině značně kontroverzní a mnoho pamětníků tvrdilo, že terén byl pro dostihy zcela nevhodný a výsledky závisely především na štěstí. Toto potřebné štěstí neměl Grath, který při své porážce přišel málem i o život. Běžící za králíkem, spadnul Grath do polozamrzlé řeky Alt a byl uvězněn pod ledem. Marně bojoval o život, když se pro něj na poslední chvíli vrhnul irský psovod Wilson a psa zachránil. Šokovaný spolumajitel lord Lurgan se zapřísahal, že Grath již nebude nikdy závodit. Nicméně příští rok (1871) byl jeho „zázračný“ pes dokonale fit. Lurgan nemohl odolat pokušení pokusit se o třetí vítězství ve Waterloo Cup. A tak se Master M‘Grath opět ocitl na startu. Předvedl všechny své hvězdné vlohy pro vrcholný coursing a vyhrál potřetí. Nadšení diváků neznalo mezí a Grath vstoupil do dějin. Master M‘Grath byl za čtyři sezóny jen jedinkrát poražen, když startoval ve 39 bězích. Svým majitelům vydělal 150 000 L a stal se legendou. V Seabrooku (New Hampshire) je po něm dokonce pojmenovaná restaurace, jejíž zeď zdobí portréty Master M‘Gratha a lorda Lurgana. Po ukončení dostihové kariéry odešel Grath do chovu. I když sám byl jedním z nejlepších coursingových psů celé historie, v chovu se příliš neprosadil. I to se často stává.

Současně s prudce vzrůstající návštěvností coursingu se začíná zvažovat, jak dostihy chrtů více přiblížit dostihům koňským, tedy vymyslet systém dostihů greyhoundů na uzavřené dráze, kde by mohlo běžet více než dva greyhoundi. To by divákům poskytlo zajímavější podívanou a umožnilo lepší výhled. Větší počet greyhoundů by pak poskytl i více sázkových kombinací pro hravé návštěvníky.

Prvý pokus o dráhové dostihy za mechanickou návnadou proběhl 16. září 1876 na pláni Welsh Harp u anglického Hendonu. Byly to tehdy samozřejmě dostihy rovinné. Této převratné události věnovaly místo na svých stránkách i proslulé The Times a Sporting Times. Běžely se čtyři dostihy, každý na 400 yardů, na přímé travnaté dráze. V každém dostihu startovalo 6 greyhoundů. Navzdory větru a již chladnému počasí sledovaly dostihy stovky diváků. Nicméně, byl to v té době pokus ojedinělý a na klasické dostihy na oválné dráze, tak jak je známe dnes, si divácká veřejnost musela ještě nějakou dobu počkat.

Další kapitola se psala v USA. Narůstající zájem Američanů o coursing vedl i zde k pokusům o dráhové dostihy za mechanickou návnadou. Snaha byla umocněna i vzrůstajícím pobouřením veřejnosti nad používáním živých zajíců k tréninku a soutěžím greyhoundů. V r. 1907, v rámci meetingu Intermountain Coursing Association v Salt Lake City, předvedli Owen Patrick Smith a jeho přítel George Sawyer prvého „umělého zajíce“. Při druhém meetingu již vznikla idea malého, oválného stadionu, kde by obíhal umělý motorový zajíc. K realizaci tohoto nápadu ale došlo až později. Prvá dráha tohoto typu byla otevřena v r. 1912, v texaském Houstonu. Dráha sice nevzbudila žádné velké nadšení diváků, ale ani je od dostihů nijak neodradila. Proto Smith a Sawyer učinili další pokus a druhou dráhu postavili v r. 1919 v Emerville v Kalifornii. Základy dráhových dostihů tak byly položeny a mohla vzniknout International Greyhound Racing Association v Tulse (Oklahoma). Postupně vyrůstají další stadiony a příznivců přibývá.

Později se v Chicagu, po protestech veřejnosti proti pořádání chrtích dostihů během dne, představily večerní dostihy, jak je v současnosti známe z USA, Irska, Británie a Austrálie. Zdá se, že hlavním důvodem nespokojenosti s denními dostihy chrtů bylo jejich souběžné pořádání s dostihy koňskými. A dostihový fanoušek chtěl stihnout obojí. Další dráha vzniká v Miami a v r. 1922 se pořádá prvé Miami Greyhound Derby.

Dostihy greyhoundů od té doby prošly střídavými obdobími popularity, zatracování, modernizacemi drah a dráhových povrchů i neustálým vylepšováním systému mechanické návnady, pro kterou se dodnes používá termín „hare“, zajíc.

V r. 1925 položil St. Peterburg Kennel Club na Floridě základy k dráze Derby Lane. Je to nejstarší a nejznámější dráha na světě, která je v provozu i v současnosti. Mnohé jiné průběžně zanikly, další, modernější, se vybudovaly. Dostihy greyhoundů se postupně stávají plnohodnotným sportem a Amerika zakladatelkou jejich současné podoby.

Z Ameriky se pak dráhové dostihy šíří do Austrálie a zpětně ovlivňují dostihy v Anglii, Irsku a posléze i v některých dalších zemích Evropy. Australský zápasnický promotér Jack Mungo viděl poprvé dostihy za mechanickým zajícem, když pobýval v Chicagu na mistrovství světa v zápase. To co viděl, se mu zalíbilo natolik, že zkusil po svém návratu představit dostihy chrtů divákům v Austrálii. Leč bez velké odezvy.
Úspěšný pokus se povedl až v květnu 1927 na Epping Racetrack v Sydney, kousek od koňské dostihové dráhy Harold Park. Již dříve se na této dráze pořádaly rovinné coursingy, kdy umělou návnadu táhl před greyhoundy jezdec na koni. Prvé australské dostihy za mechanickou návnadou vyhrál Bellamand (The Turf x King‘s Battery).

V třicátých letech pomalu rostla i návštěvnost divácké veřejnosti, která se pohybovala v průměru 12000 diváků, s tehdejším diváckým rekordem 27000 návštěvníků. Navzdory tomu, že všechna koňská závodiště silně lobbovala proti zavádění chrtích dostihů, podařilo se tyto v Austrálii udržet a postupně je úspěšně, i když mnohdy těžce, rozvíjet. V letech 1940 – 50 již rychle vyrůstaly dráhy po celé zemi. V roce 1960 byly v Austrálii zavedeny večerní dostihy chrtů a od té doby se tyto staly ideální alternativou dostihů koňských a o návštěvnost rozhodně nebyla nouze.

Nyní se podívejme zpět do Irska a Anglie. Americký vynálezce mechanického zajíce Smith zemřel v roce 1927, ale dočkal se ještě použití svého patentu v Británii. Prvé oficiální dostihy za umělou návnadou se zde konaly 24. 6. 1926, v Manchesteru, na stadionu Beele Vue. Prvým vítězem se stal Mistley (Jack In Office – Duck). Dráhové dostihy za mechanickou návnadou se jevily jako mnohem zajímavější než coursing a hned si získaly mnoho příznivců. Večerní pořádání dostihů spolu s relativně nízkými náklady na držení dostihového greyhounda postupně způsobilo, že se dostihy chrtů staly nejrozšířenější národní zábavou, především pracující třídy. Dráhy začínají růst jak houby po dešti. A již v roce 1927 se ve White City běží prvé English Greyhound Derby na 500 yardů. Toto historicky prvé anglické Derby vyhrál Entry Badge. Od té doby se English Derby běhá každoročně (nyní ve Wimbledonu), s jedinou válečnou přestávkou v období 1941 – 1944.

V lednu 1928 byl v Británii založen National Greyhound Racing Club (NGRC) pro jednotnou organizaci tohoto nového odvětví dostihového sportu. Dostihy řídí NGRC až do dnešní doby. 23. dubna 1928 vydal NGRC dostihová pravidla, která byla akceptována tehdy všemi 43 dostihovými dráhami v zemi. Ve stejném roce vzniká i National Greyhound Racing Society / NGRS, která sdružuje majitele a provozovatele britských drah. V r. 1972 se NGRS transformovala do více reprezentativní British Greyhound Racing Federation – BGRF, kterou pak v r. 1979 nahradil British Greyhound Racing Board – BGRB.

V Irsku byly dráhové dostihy představeny veřejnosti v dubnu 1927, v Celtic Parku v Belfastu. A ve stejném roce byl 14. května otevřen dostihový stadion Shelbourne Park v Dublinu. V krátké době pak vznikly dráhy Harold Cross, Cork, Dunmore Park, Clonmel, Limerick, Galway, Dundalk a mnoho dalších. I když se prvé Irish Derby datuje do roku 1932, není to tak úplně pravda. Již v roce 1928 pořádala lokální dráha v Harolds Cross své Irské Derby. Vyhrál ho pes Tipperary Hills, pískový žíhaný pes, který se narodil v dubnu 1927 z rodičů Melksham Tom x Melksham Na Boc E. Irské Derby se v Harolds Cross pořádalo až do roku 1931. V tomto roce zvítězil výborný pes Little Chumie (Bottle x Coolalong Girl), který pak ještě vyhrál National Cup (Shelbourne Park), Lincoln Cup (Wembley) a Twelfth Norhae Trophy. Nicméně, dráha Harolds Cross neměla do roku 1932 statut potřebný pro klasické dostihy a proto se Irish Derby, jako oficiální národní Derby, datuje až od roku 1932.

I kalendář irských klasických dostihů byl poprvé sestaven až v tomto roce. Mezi klasické dostihy byly zařazeny, Irish Derby (Shelbourne Park), St. Leger (Celtic Park), Irish Grand National (Harold Cross) a Irish Oaks (Clonmel). Guidless Joe (Guiding Hand x Flaming Fire) se stal v roce 1932 prvým oficiálním vítězem Irish Derby, časem 30,36 (tehdy na 525 y, od roku 1985 se Irish Derby běhá na 550y). Od roku 1932 se Irish Derby běhá nepřetržitě, od roku 1968 výhradně v Shelbourne Park. Prvou vítězkou Irish Oaks se stala fenka Queen of the Suir (31,80/525y) před druhou Silver Sail.

Všechny dostihy v Irské republice kontroloval až do r. 1956 Irish Coursing Club (ICC). Poté vznikla nová oficiální statutární organizace pro dráhové dostihy – Bord Na gCon, která kontroluje všech 18 irských závodišť až do dnešní doby.

V různých zemích probíhající dostihy měly svá různá specifika. Amerika a Austrálie preferovaly dostihy 8 chrtů na širokých, prostorných drahách, vybavených vnitřním systémem „zajíce“, s převládajícími distancemi 500 – 550 m. Na britských ostrovech soutěží 6 chrtů a dostihy probíhají na menších užších drahách, s preferovanou distancí 480 m. Vývojem prošel i dráhový povrch, který se postupně měnil z travnatého na pískový.

Aby se světový systém dostihů greyhoundů alespoň trochu sjednotil, vzniká v r. 1971 World Greyhound Racing Federation, s jediným cílem – koordinovat světové dostihy a na každoročním meetingu umožnit zástupcům členských států diskusní fórum na dostihová témata. Zakládajícími státy WGRF jsou Austrálie, Irsko, Mexiko, USA, Velká Británie a Španělsko (provozující i jednu dráhu v Itálii). Postupem doby, tak, jak se dostihy greyhoundů ve světě vyvíjejí, projevují zájem o členství ve WGRF i další státy. Příště se seznámíme s některými dostihovými hvězdami počátečního období a posléze se již budeme zabývat mapováním situace v naší zemi.

Každé období má své hrdiny a ani v začátcích dráhových dostihů to nebylo jinak. V Austrálii zářil legendární Temlee (později jeden z pilířů australského chovu), hvězdná fenka Zoom Top a světový rekordman Chief Havoc. Ameriku oslňovali Flashy Sir, Miss Whirl, Downing a Dutch Bahama. V Anglii a Irsku byli oslavováni Mick The Miller a Spanish Battleship (do dnešní doby jediný trojnásobný vítěz Irish Derby), v pozdějším období i vytrvalecké hvězdy Scurlogue Champ a Ballyregan Bob.

Krátce se zastavme u dvou greyhoundů počátečního období

Mick The Miller
Narodil se a byl odchován v Irsku, kde se i začal připravovat na dráhové dostihy. Později, ale onemocněl těžkou psinkou, která v té době končila většinou úmrtím psa. Mick měl ale štěstí a přežil. Trvalo však dlouho, než se zotavil z této těžké zkoušky a proto předvedl svůj debut až ve věku 22 měsíců. Řadou vítězství pak ustavil tehdejší rekord – 15 vítězství z dvaceti startů. Páter Brophy, chovatel i majitel v jedné osobě, byl dychtivý zkusit s Mickem i English Derby. A tak se vcelku neznámý irský greyhound vypravil do Anglie. V prvém solo trialu oběhl Mick dráhu ve White City v rekordním čase a brzy se stal hlavním tématem sportovního tisku. Nabídky za psa jen pršely a Brophy se velmi těžce rozhodoval, zda se rozloučit se svým chráněncem, či nikoli. Nakonec ale souhlasil s prodejem a Mick se stal hlavní atrakcí aukce ve White City. Byl vydražen za královskou sumu 800 GNS a získal ho trenér Stan Biss pro bookmakera A. H. Williamse. Mick se brzy novému majiteli odvděčil. Vyhrál zahajovací běh Derby v rekordním čase 29,82 a stal se prvým greyhoundem v historii, který se dostal pod 30 vteřin na trati 525 yardů. Celou derby soutěží postupoval Mick bez porážky a pro finále byl jasný favorit. Finále mělo ale nešťastný průběh. Tři psi měli těžkou kolizi v prvé zatáčce a Mick se jen doloudal do cíle. Dostih byl ale prohlášen za neplatný a finále bylo opakováno. V opakovaném finále pak Mick potvrdil formu a vyhrál o 3 délky v čase 29,96. Po úspěšném Derby zúročil Williams svoji živou investici a prodal Micka za pohádkových 2000 GNS. Pes se tak stal prvým greyhoundem, který překročil cenu 1000 GNS. Opět nový majitel, nový trenér, nové prostředí. Mick byl ale stále lepší a lepší. Derby vyhrál i příští rok a stal se tak prvým greyhoundem, který vyhrál dvě English Derby po sobě. Mick triumfoval i ve Welsh Derby a Cesarewitch. V r. 1931, v pro greyhounda požehnaném věku 5 let, se Mick pokusil o hattrick (trojí vítězství) v English Derby. Probojoval se do finále, ale opět zasáhla smůla. Finálový běh narušila potyčka, kterou způsobil Gyland R, a i tentokrát bylo rozhodnuto o opakování běhu. Zde se ale již projevil Mickův věk a pes doběhl poslední. Dostihovou kariéru ale ukončil excelentně, vysoce ceněným vítězstvím v St. Leger. V důchodu se Mick dostal na stříbrné plátno a stal se hvězdou filmu „Wild Boy“. Když uhynul, bylo jeho tělo vypreparováno a instalováno v síni slávy, v londýnském Národním muzeu historie. Je zajímavé, že bylo při preparaci zjištěno, že tento skvělý sportovec měl abnormálně velké srdce (podobně jako fenomenální australský kůň Phar Lap), které vážilo neuvěřitelných 411 g. Mnozí věří, že právě toto bylo tajemstvím jeho fenomenálních úspěchů. Ať tak, či onak, je Mick jednou z největších postav dostihů greyhoundů. V chovu se však bohužel neprosadil.

Spanish Battleship
Úžasné trojnásobné vítězství tohoto psa v Irském Derby nebylo dosud vyrovnáno, natož pak překonáno. Proto zaujímá Battleship speciální postavení v historii dostihů greyhoundů. V srpnu 1951 se narodilo 7 štěňat po otci Spanish Chestnut. Nejslabším štěnětem poměrně zdařilého vrhu byl drobný pejsek, pojmenovaný Spanish Battleship. Otec, Spanish Chestnut byl plavě žíhaný pes s výbornými výsledky na dráze (2x vyhrál Laurels). Proto byla vrhu věnována mimořádná péče a chovatel, hospodský z Kilorginu, dlouho opatroval i slabého Battleshipa. Pravidelně mu dával pít mléko a pivo z kojenecké láhve, ale pejsek byl stále malý a drobný, a takový zůstal i v dospělosti. Jeho dostihová váha byla pouhých 28 kg. To však, jak uvidíme, nijak neovlivnilo jeho dostihové schopnosti. Battleship vyhrál skvěle svůj dubnový debut v r. 1953 a výborný výkon podal i v St. Leger na dráze v Limericku. Poté ho převzal do péče trenér Tom Lynch. Majitel O‘ Connor viděl budoucnost psa na sprinterských tratích, ale brzy začalo být jasné, že jeho úžasné zrychlení může být výhodou i na jiných distancích. Battleship podával v Harold‘s Cross stabilně dobré výkony, a tak se přirozeně jeho dalším cílem stalo Derby. Okázale pohrdajíce soupeři, vyhrál Battleship prvé kolo i semifinále a ve finále porazil Smokey Glena o 3/4 délky, v rekordním čase 29,78. To byl jeho prvý velký triumf v Irish Derby. Později v sezoně, navzdory účasti ve finále Laurels, McCalmont Cup a McAlinden Cup, si musel Battleship na další vítězství počkat. Dočkal se až po zimním odpočinku. Do následující sezony nastoupil pes ve velké formě a potvrdil svoji skvělou výkonnost a perfektní třídu. Statečně bojoval v Corn Tostal (Harold‘s Cross) i v Easter Cup (Shelbourne Park), které se konaly ve stejném časovém období a obě finále startovala v jednom týdnu. Po startu v Callanan Cup (Harold‘s Cross) potřeboval Battleship měsíc odpočinku aby si vyléčil utrpěné zranění, ale pro 1954 Irish Derby byl již opět v nejlepší formě. V zahajovacím kole opět zaběhl nový traťový rekord, když dosáhl úžasného času 29,50. V druhém kole byl jen o 0,09 pomalejší a v semifinále rekordní čas 29,50 zopakoval. Ve finále to vypadalo, že tato úžasná série bude přerušena. Battleship nečekaně zmeškal start a v obecenstvu se rozhostilo hrobové ticho, když se v čele dostihu bezpečně usadil Dignity. Battleship ale v závěru vyvinul nečekané zrychlení a za jásotu diváků, jako uragán prolétl cílem první o 3 délky, v čase 29,64. Veškeré dění okolo psa rázem provázela ohromná sledovanost. Každý byl rázem nejchytřejší, co člověk, to „fundovaný“ názor. Mnoho lidí se domnívalo, že O‘Connor a Lynch budou takoví blázni, že se pokusí o Derby hattrick (trojí vítězství). Spanish Battleship byl již ale čtyřletý. Nemálo lidí se proto domnívalo, že ve čtyřech kolech již nebude stačit špičkové třídě mladých greyhoundů. Derby se očekávalo s napětím. V zahajovacím kole to vypadalo, že pochybovači budou mít pravdu a Battleship prohrál s Crosby‘s Bell (29,94). Ve svém semifinále již působil Battleship téměř jak za mlada, když bezpečně zvítězil v čase 29,74. Nicméně Crosby‘s Bell vyhrál své semifinále v ještě lepším čase 29,53. Finále se proto očekávalo velmi napínavé. Při finálovém večeru se nakonec diváci přece jen přiklonili k Battleshipovi a srazili jeho kurs až na 5-4. Sázková nabídka na Crosby‘s Bell byla 7-4. Jakmile se boxy otevřely, vyrazil Battleship jako střela a v prvé zatáčce již vedl o dvě délky. Tím se mu podařilo vyhnout skrumáži, která nastala v prvé zatáčce a na kterou doplatil i Crosby‘s Bell. Battleship se držel stále v čele. Následoval útok ostatních, zejména Bella, ale nikdo již nemohl dostihnout letícího Battleshipa, který proběhl vítězně cílem o 4 délky, ve svém třetím úspěšném Derby. I z tohoto příkladu je patrné, že dostihy nejsou jen o výkonnosti a schopnosti zvířete, ale z velké části i o štěstí. Angličané na to mají výstižné přísloví: „Věčná je nejistota turfu“ (turfem se rozumí dostihy koní a dostihový sport obecně). A že není žádná stoprocentní jistota ani v chovu, také Battleship jako otec nijak nezazářil.

Raná historie v Čechách
I v zemích českých bývali již v ranném středověku chrti oblíbenými loveckými psy. Četné zmínky o nich se v té době týkají především zákazů jejich chovu poddaným lidem, tak, jak tomu bylo i v Anglii a dalších zemích Evropy, kde byl lov s chrty rozšířenější než u nás (Polsko, Rusko).

Prvý doložený pokus se datuje do r. 1925. Tehdy byly dostihy pořádány po dvě sezóny soukromě v Mariánských Lázních jako pokus o zpestření lázeňské sezóny.

V roce 1926 vznikl v Teplicích, kde byl relativně větší počet chrtů a proto se nabízela možnost pořádání dostihů, klub pro chov chrtů a dostihový sport, u jehož zrodu stáli pánové Rudolf Posselt a Otto Matzenauer. O rok později již tento klub pořádal dostihy chrtů, jichž se zúčastňovali především barzojové a pouze několik málo greyhoundu a whippetů.

V roce 1927 pak došlo k postavení první stálé dráhy v Ušovicích u Mariánských Lázní, která měla sloužit pro dovezené dostihové psy. Byl to prvý pokus o profesionalizaci dostihů chrtů podle anglo-amerického vzoru. Projekt se tvořil ve spolupráci s americkými podnikateli, kteří byli hlavními investory a majitelem drátovny, p. S. Sentrem. Investoři předpokládali, že závody chrtů budou oživením lázeňské sezóny a že se jim peníze rychle vrátí na sázkách. Sekretářem dráhy se stal bývalý major Kunel. Celý areál se budoval podle dostupných fotografií z různých světových závodišť. Proběhly rozsáhlé terénní úpravy, které vedl stavitel Hohler z Plané u Mariánských Lázní. Zavlažovací zařízení bylo umístěno v zemním kanále a pohon návnady obstarával elektromotor. Vyrostla dvoupatrová věž pro rozhodčí a personál, v blízkosti závodiště se postavilo asi patnáct kotců a kuchyň, která pod odborným vedením připravovala krmení pro dostihová zvířata. Celý podnik zaměstnával značné množství profesionálního personálu, vesměs anglicky mluvicích cizinců. Na novém závodišti zakrátko proběhly úspěšně první tréninkové běhy. Řádné dostihy se však nikdy neuskutečnily, protože v poslední fázi nedošlo k dohodě o finančních otázkách. Američtí podnikatelé na místě rozprodali závodní greyhoundy a spolu s personálem Mariánské Lázně opustili. Nevyužité závodiště bylo o několik let později zlikvidováno. (Tolik ze vzpomínek pana M. Šťastného, správce drátovny). Lze předpokládat (leč není prokázáno), že někteří takto náhodně získaní greyhoundi zasáhli zkraje i do českého chovu.

Následné období asi nejvíce poznamenali dva chovatelé chrtů. První z nich, pan František Štěpnička, byl zároveň druhým místopředsedou Klubu pěstitelů chrtů se sídlem v Praze (v pozdější literatuře uváděn i jako Klub chovatelů chrtů se sídlem v Praze). Tento nejstarší specializovaný chovatelský klub je zmiňován již okolo roku 1920. Pan Štěpnička byl majitelem chovatelské stanice z Winchestru a se svým greyhoundem Allanem z Winchestru sklízel ve své době četné úspěchy. Tento 74 cm vysoký pes se narodil 5. 10. 1931. Spolu se svými sestrami dal Allan základ dalším chovům. Do chovu greyhoundu krátce zasáhla i chovatelská stanice z Kamejku, pana M. Šrámka z Jičína, jejíž pes Banny Renz ale zdaleka nedosahoval takových výsledků jako greyhoundi chovatelské stanice z Winchestru. Je pravděpodobné, že zde bylo ještě o něco více greyů, jejich majitelé nebyli ale nikde organizovaní a zvířata se úplně ztratila ve víru dějin. Chovatelskou Štafetu posléze převzal druhý významný chovatel, pan Michal Pištělka. Chovným párem jeho stanice Derby se stala vynikající fena Asta Dessi z Winchestru a pes Boris v. d. Josef Legendě. Působil zde i Astor Dessi z Winchestru. Greyhoundu bylo tehdy obecně poskrovnu. Vesměs si je drželi movitější majitelé jako reprezentativní doplněk.

V začátcích bývaly také značné problémy s tréninkem i s posuzováním chrtů. Trénovalo se na cvičištích, která byla určena hlavně pro psy s vojenským zaměřením. Chrty posuzovali pouze tři rozhodčí: pan Miloš Kuhn, pan MVDr. Oldřich Kosík a pan Václav Sibor, zakladatel Klubu pěstitelů chrtů se sídlem v Praze. Pan Šibor byl jeho dlouholetým předsedou, a byl to skutečně odborník na svém místě. Za jeho života byla zavedena plemenná kniha chrtů, kterou zdárně vedl, a zároveň byl i prvním správcem chovu (dnes poradce chovu). V r. 1931 se i jeho zásluhou pořádaly v Praze I. Mezinárodní závody chrtů, které byly v té době svým způsobem středoevropskou raritou. Po smrti p. Šibora (27. 1. 1938) přebírá krátce předsednickou štafetu 1. místopředseda p. Kuhn, správce elektrárny v Nové Páce.

Na jaro roku 1939 připravoval klub velkou chovatelskou přehlídku chrtů, která se měla uskutečnit v Praze. Druhá světová válka ale zřejmě tomuto záměru zabránila. Posledními známými vítězi výstav se stávají Allan z Winchestru – Vítěz Protektorátu Cechy a Morava a Ikar Derby, 17 měsíců starý pes, také „Winchester“, který získal ocenění výborný a stal se vítězem Zemské výstavy všech psů ve Zlíně, 23. 7. 1939. V té době náhle zemřel pan Kuhn. Klub postupně zanikl a další organizovaná činnost „chrtařů“ se obnovila až dlouho po válce. Za války bylo dost obtížné chovat psy, a ne každý chovatel vydržel po celé válečné období udržet chov. Psi, kteří měli nějaký význam pro Říši, museli být bez náhrady odevzdáni. Pokud někdo neuposlechl příkazu, byl pes před jeho očima zastřelen a majitel poslán do koncentračního tábora. Byl to jistě pro Pražany smutný pohled na teskně štěkající psy v areálu Strahovského stadionu, kde rekvírování probíhalo.

Panu Pištělkovi se i přes válečné obtíže podařilo zachovat tři greyhoundy – dvě feny a jednoho psa. Od něj pak získal po válce fenky Jaroslav Štýbnar starší. Po válce nebyli chovatelé organizováni a mnozí začátečníci, kterým se náhodou dostali do rukou chrti, byli odkázáni sami na sebe. Bez odborných zkušeností se dávala zvířata do páru zcela nahodile, bez znalostí jejich předků a bez ohledu na jejich žádoucí či nežádoucí znaky. Plemenná kniha nestačila personálně vše odpovědně zvládat. Dalo by se téměř říci, že chov greyhoundů se těžce rodil opět od začátku.

Po válce se do popředí dostávají dvě chovatelské stanice: z Bariéry a Pražská. Stanice z Bariéry patřila chovateli a později rozhodčímu pro exteriér všech plemen psů, panu Josefu Syřištěmu ze Svinar u Hradce Králové. Pan Syřiště udržel chov psů (hlavně pekinézů a skotských ovčáků) i přes válku. Protože však plemenná kniha neexistovala, psal si poznámky alespoň pro sebe. Snažil se zapojit do své činnosti i rodinu, ale jeho manželka nebyla kynologickými aktivitami svého muže příliš nadšená (nebylo divu, vždyť vše „táhl“ pouze z učitelského platu) a jeho poznámky posléze zlikvidovala. Pan Syřiště se ještě navíc ujal i několika greyhoundů, které tady zanechala ustupující německá armáda. Byla to kořistní zvířata, zcizená v razných okupovaných státech. Některá měla průkaz původu, jiná nikoli. Tito greyhoundi a jejich potomci pak běhali již od r. 1945 na provizorních dostihových drahách v Hradci Králové. Je velmi pravděpodobné, že i oni částečně poznamenali český chov. V roce 1953 si p. Syřiště zakoupil fenku greyhounda – Vandu Derby a dvě své „německé“ feny věnoval panu Štýbnarovi. O jejich dalším osudu není nic známo.

Teprve po válce se dodatečně začala řádně evidovat jednotlivá zvířata, a to až po předvedení na výstavě, kde se rozhodovalo, zda se tato zvířata zapíší do plemenné knihy, či nikoli. Proto tehdejší čísla zápisu do plemenné knihy mnohdy neodpovídají datu narození a obecně je můžeme brát jen s rezervou. Např. 25. 11. 1954 se narodil první (?), registrovaný vrh v chovatelské stanici Pražská, pana Jaroslava Štýbnara. Matkou vrhu byla Una Derby a otcem byl Tomy Derby. (v dalších podkladech se vsak uvádí jiné datum narození vrhu A – 5. 7. 1951). Toto období bylo sice plné zmatků, ale současně i usilovných snah dát chovatelské záležitosti opět do pořádku.

Krátce po válce se v Hradci Králové sešla skupinka kynologických nadšenců a založili cvičiště psů v prostorách dnešního všesportovního Malšovického stadionu. Dali mu název Bělidlo. Na cvičiště docházeli psovodi s německými ovčáky, boxery, loveckými psy, ale také s kolií a chrty (greyhoundy a barzoji). Nadšení lidi bylo velké a za vedení pana Syřiště a pana Drahého se posléze připravila i dráha pro dostihy. Stačila k tomu vhodná louka, umělý zajíc a hlavně pánské kolo, upravené pro tažení návnady, na kterém se muselo poctivě točit rukama. Technickým poradcem byl pan Zbyněk Vojtěch, který chrtařům velice fandil a který jim postavil trať o délce 300 m. Zkonstruoval i první dřevěné startovací boxy pro tři chrty.

V roce 1949 se těchto dostihových aktivit zúčastňoval i pan Štýbnar, který se plně zapojil do pořádání dostihů. První poválečný dostih v Čechách se tedy konal v Hradci Králové v roce 1949. K tomuto slavnostnímu okamžiku nechal pan Syřiště natisknout propagační letáčky, na kterých byli vyobrazeni chrti honící zajíce, s tímto doprovodným textem: „Chrt je dostihový kůň pracujícího člověka“. Text způsobil velké potíže a hodně vysvětlování na partajních orgánech Komunistické strany. Dostal se také na stránky tehdejšího satirického časopisu Dikobraz. Pan Syřiště byl pranýřován za znevažování dělnické třídy. Bělidlo pak bylo zrušeno v r. 1954, kdy muselo ustoupit stavbě nového stadionu.

Krátce před tím, v roce 1951, zřejmě došlo i k pokusu několika chovatelů založit chovatelský klub pro chrty. O těchto aktivitách se zatím nepodařilo nic konkrétního zjistit. Nicméně tento rok lze považovat za historický počátek činnosti soudobého Klubu chovatelů chrtů/KCHCH. Z dochovaných materiálů je však patrné, že oficiálně vznikl samostatný KCHCH, za přispění pana Štýbnara. až 28. 2. 1959. (po roce 1964, po Mezinárodní výstavě psů v PKOJF v Praze, došlo pak k velkému nárůstu členů KCHCH a k jeho obohacení o nová plemena viz dále – „šedesátá léta“). padesátých letech byla obecně situace složitá. Panovala obava, že chovu chrtů u nás hrozí úplný zánik. Postoj veřejných orgánů byl dlouho záporný. Nezřídka byli chrti označováni dokonce za darmožrouty a „buržoazní přežitek“. Chrty v této nelehké době oficiálně zaštítil v roce 1954 (za přispění p. Syřiště) Klub chovatelů skotských ovčáků – collií (později zastřešený Svazarmem). Poskytl chovatelům chrtů morální oporu i finanční pomoc a pomohl jim překonat další krizové období, ve kterém se snažili postavit se organizačně na vlastní nohy.

Navzdory všem obtížím však začínají dostihy chrtů pomalu získávat své místo v českém kynologickém dění. Další propagační dostih se běžel v r. 1951, před oblastní výstavou v Hradci Králové, v prostorách stadionu Slavie. Závodit se postupně začínalo i na jiných místech republiky. Dostihy probíhaly za provizorních podmínek, na vhodných loukách (např. na svazarmovské louce v Parku kultury a oddechu Julia Fučíka v Praze, apod.). Nacházejí však svůj stálý okruh příznivců a pomalu zdomácňují i u nás. Za pomoc při zjišťování informací patří poděkování paní Magdě Grimové (Neumannové), dlouholeté kynoložce a panu Zbyňkovi Vojtěchovi, poválečnému staviteli hradecké dostihové dráhy.

Opravdu do módy přišli chrti už v 16. století a sloužili převážně k lovu zajíců. Mnohdy to ale byla spíše panská kratochvíle, než opravdový lov. Nová šlechtická zábava se rozmáhá zejména v období nástupu Habsburků na český trůn. Vyznavači tohoto způsobu lovu (např. Lev z Rožmitálu, Vilém z Rožmberka, arcikníže Ferdinand, 3 mnozí další) se vzájemně zvou na „dostihové“ štvanice a nezřídka na výsledky honů sází.

Vidíme tedy, že sázky  a chrty jsou velmi starého data a činily tuto formu zábavy ještě zajímavější. Rožmberský archivář Václav Břežan píše například o štvanici ve Veselí, 21. 4. 1561 toto: „Toho dne 15 chrtů v základ puštěno. Závod s chrty, každý pár o sto tolarů“. Další zpráva je ze 4. 11. 1585: „Týž den štvaní držáno okolo Záblatí a vyhráli chrti páně na páně Kunšových, Dvoreckých a páně Rutových a páně Walovského chrtech“. O držení a chovu chrtů se zachovaly i další zajímavé záznamy. Jeden pochází např. z panství Tloskov z let 1739 40. Vyplývá z něj, že vrchnost mívala chrty na svém panství jen v zimním období (tedy lovecké sezóně). Po zbytek roku se o chrty museli starat poddaní, jako byli ovčáci, mlynáři, pohodní apod. Každý měl v péči jednoho chrta. Tak například Admirál byl u mlynáře v Křečovicích, Arant v tloskovském mlýně, Perweis u pohodného. Celkem chytře vyřešená péče o chrty mimo sezónu, že? Dobří chrti byli velmi ceněni a měli nesmírnou hodnotu.

Král Václav (syn Karla IV.) měl smečku statných chrtů, která ho stála dva krásné zámky. Pan Vok z Rožmberka zase koupil deset skvostných chrtů za tehdy největší rybník Svět. Staré rčení z té doby praví: „Dobrému chrtovi, ať psovi nebo feně, ani sto krásných žen se nevyrovná v ceně!“ A že měl chrt kolikrát větší cenu než lidský život dokládá stará pověst o Kozojedském rytíři. Ten za vrácení svého ztraceného chrta prý vydal staré čarodějnici na smrt mladého panoše, věrného sluhu Jana, jehož krev potřebovala baba ke svému omlazení. Odtud rčení: “ Jan, za chrta dán“.

Další chrti se během času do Čech dostávají výměnou s panovníky ostatních zemí i dovozem stále kvalitnějších zvířat z Anglie, která spolu s Irskem kraluje chovu greyhoundů v Evropě dodnes. Můžeme tedy již postupně hovořit o chrtu jako o greyhoundovi. Průběhem dalších století prošel greyhound u nás poměrně nepovšimnut, mnoho materiálů z tohoto období není k dispozici.

Větší množství dostupných materiálů se objevuje až z počátku 20. století. Abychom pochopili celý vývoj u nás v kontextu situace v Evropě, začneme stručný přehled rokem 1911. Kynologie dosahuje stále většího rozmachu a začíná se uvažovat o mezinárodním sjednocení standardů plemen a jejich chovu. 22. května 1911 je ustavena mezinárodní kynologická organizace FCI -The Fédération Cynologique Internationale. Zakládajícími státy jsou Německo, Rakousko, Belgie Francie a Holandsko. V roce 1957 se stala členem FCI i ČSSR. FCI se zabývá především chovem psů (331 plemen) a pořádáním výstav. Chov a držení některých „pracovních“ plemen, mezi která lze pro naše účely zařadit i greyhounda, není ale jen o výstavách a přehlídkách. Dostihové soutěže greyhoundů a ostatních chrtů probíhají s větší či menší frekvencí v různých zemích světa. Země, kde dostihy chrtů směřují více do oblasti komerční, řeší své spojenectví založením WGRF (viz dříve). Další evropské země, kde se dostihy chrtů konají jen v malém měřítku, spíše jako zájmová činnost určité skupiny lidí, cítí také nutnost nějakého sjednocení podmínek. Proto dochází v Belgii, v r. 1923, k založení UICL – Union Internationale des Clubs de Lévriers. UICL byla přímo připojena k FCI a její existence zakotvena ve statutu této celosvětové organizace. V UICL byly zastoupeny Belgie, Německo, Finsko, Francie, Holandsko, Itálie, Rakousko, Švédsko, Švýcarsko a Španělsko.

Pokud jde o způsob organizace a struktury dostihů, bylo rozhodnuto, že dostihové řády UICL podléhají schválení FCI. Tak mohl vzniknout v r. 1930 první „Řád pro mezinárodní závody chrtů na dráze bez živé návnady“. Již v pojmenování tohoto dokumentu je zachycen odpor k sportovně prováděným honům na živé zajíce. V některých členských zemích má ale tato „zábava“ velkou tradici (např. Španělsko). Zřejmě i proto byla na valném shromáždění 2. června 1939 ve Stockholmu vytvořena nová pravidla „Řád pro závody chrtů na dráze s živou či mechanickou návnadou, a bez ní“ (doslovný překlad). UICL tedy koordinuje a řídí dostihy chrtů ve svých členských státech, zejména ve střední Evropě, kde se postupně vytvářejí jednotná pravidla organizace dostihů chrtů tak, jak je můžeme dodnes vidět i na našich drahách, hlásících se k systému dostihů UICL/FCI. UICL zahajuje i tradici pořádání Mistrovství Evropy v dostizích chrtů. Českoslovenští chovatelé a majitelé dostihových psů se snažili téměř 10 let, aby se také naše republika stala plnohodnotným členem UICL. Významným posunem byly dostihy v Brně, které se konaly 2. – 3. 7. 1966 pod patronací UICL. Zástupci UICL při té příležitosti posoudili naše dostihové podmínky a přijali žádost Československa o přijetí. Akt přijetí pak proběhl 23. září 1966, díky vedení Československého svazu chovatelů drobného zvířectva / ČSCHDZ. Proto se již na Mistrovství Evropy 1966 na nově vybudovaném hamburgském dostihovém stadionu ve Farmsen mohli zúčastnit zástupci Československa. Na startovních listinách byla uvedena Dr. Friebová s grey-houndem Hall-King Pražský a T. Pilař s fenkou Gitta-Tilli Pražská. Toho, kdo znal tuto dobu, nepřekvapí, že účastníci měli problémy s devizovým příslibem i s výjezdem za hranice. Průtahy na hraničním přejezdu pak způsobily, že se na stadion nedostavili včas. Pořadatelé jim však benevolentně dali možnost dodatečně startovat v samostatném rozběhu. Proto se mohl Hall-King dostat až do finále, kde skončil jako poslední, nicméně šestý nejúspěšnější pes v Evropě.

Ale jak to známe i z jiných případů, historických, současných a nejen „kynologických“, lidé si vše dokáží zkomplikovat. Místo spolupráce, potřebné k dalšímu rozvoji a propagaci dostihů chrtů, došlo k nešťastné situaci. Vedení FCI zrušilo zapojení UICL do své organizace a ustavilo svoji tzv. Komisi pro chrty (Commission des Lévriers – CDL). Zastoupení v CDL měly všechny státy, dříve sdružené v UICL. Nastává dvojvládí a boj o moc, a to nejen v evropském vedení, ale i na národní úrovni členských států. Vše dochází tak daleko, že FCI prohlašuje UICL za disidentskou (jak oblíbené slovo v nedávné době) a zrušenou, což ne všichni akceptují.

Zmatky se nevyhnuly ani Československu. Díky politické situaci v naší zemi bylo Československu pozastaveno členství v FCI (hrozilo dokonce i vyloučení, zejména díky aktivitám Rakouska, které poukazovalo na různé české firmy, vyvážející z ČR nelegálně štěňata) a o dostihy chrtů usilují různé vznikající a opět zanikající organizace, chrtařské asociace, dostihové jednoty, kynologické konfederace, atp.

Samotné dostihy chrtů se ale díky mnoha nadšencům, sdruženým v zájmových klubech, stále pořádají podle stávajících pravidel FCI, a to na čtyřech postupně vybudovaných travnatých drahách – Kraslice (později zaniká), Kolín, Mladá Boleslav a Lednice.

Po rozdělení Československa vzniká Českomoravská kynologická unie – ČMKU, která sdružuje všechny chovatelské svazy a kluby, působící na území České republiky, vede centrální plemennou knihu a řídí kynologické dění u nás, včetně dostihů pořádaných na posledních třech výše zmíněných drahách. Za tímto účelem jmenuje ČMKU svoji Dostihovou komisi jako poradní orgán pro dostihovou činnost. Po konsolidaci poměrů v naší zemi a vyhlášení samostatné České republiky došlo opětovně na zasedání FCI v Buenos Aires k přijetí ČR do FCI, zatím jen jako asociovaného člena. To znamenalo, že po dva roky má CR všechna práva, kromě práva hlasovacího. V roce 1997, 13. – 14. září, byla Česká republika na zasedání FCI v Oss (Holandsko) konečně opět přijata za řádného člena, reprezentovaného ČMKU.

Podobně jako jiní, se jistě i někteří našinci měli možnost seznámit s dostihy chrtů na britských ostrovech, v Americe nebo v Austrálii, ať již jako turisté či z různých zpráv, žurnálů a z tisku. Leckoho zřejmě tato zábava zaujala a leckdo se asi zaobíral myšlenkou zkusit něco podobného doma v Čechách.  Záznamy o výsledcích ze začátků dostihové éry chybí. V myslích posledních pamětníků zůstávají pouze veselé zážitky okolo pořádání dostihů. Například v květnu roku 1951, se přišel podívat na dostihy i zajíc. A to neměl dělat. Smečka greyhoundů i barzojů se za ním pustila a všichni si společně dobře zalovili, nezištně si vzájemně pomáhali a vítězný barzoj si nakonec ke svému pánovi přišel pro pochvalu se zakousnutým ušákem.  Spolu s „vítězem“ se svorně vrátila celá smečka a mohlo se pokračovat v programu, s novou návnadou – čerstvě ulovenou „kůží“. To vše se odehrálo před zraky tehdy již početného publika, pro které to byla velká zábava. Pro majitele chrtů to však byl infarktový stav a přítomní myslivci se raději decentně dívali jinam.

Dostihy chrtů se někdy také pořádaly jako atrakce před cyklistickými závody, před fotbalovým utkáním, nebo při různých výročích, či v rámci kynologických výstav. Výsledky dostihů se dnes zjišťují jen obtížně, jejich evidence zůstávala vesměs jen v rukou účastníků. Dostihy se brzy staly velkým lákadlem pro veřejnost a účast 3 000 návštěvníků nebyla vzácností. Diváci se dostávali do varu tak, že museli být drženi v dostatečné vzdálenosti od dostihové dráhy. Kolikrát nebylo slyšet vlastního slova pro hlučné fandění jinak spořádaného publika.

Chrtů tehdy bylo ještě poskrovnu, a proto se opakovaně v průkazech původů objevují tito jedinci

TOMY DERBY, Champion ČSR 1949-1950
Otec: Boris v. d. Josef Legende
Matka: Asta – Dessi z Winchestru
Tomy působil jako krycí pes při úzké příbuzenské plemenitbě.

UNA DERBY, Champion ČSR 1948-1949
Otec:Boris v. d. Josef Legende
Matka: Asta – Dessi z Winchestru
Působila v chovatelské stanici Derby, matkou vrhů A, B
Otcem obou vrhů byl bratr – Tomy Derby.

VANDA DERBY, Champion ČSR 1952, 1955, 1956
Narozena. 1. 4. 1949
Barva: žemlová
Otec: Nurmi Derby
Matka: Roxana Derby
Působila v chovné stanici: z Bariéry – vrh D

BERRY V. HÖLLENBUSCH (Německý pes)
DDR Sieger, Mezinárodní šampión
Champion ČSR 1955, 1956
Narozený 1. 8. 1952
Barva: žlutá s žíháním
Otec: Artus v. Pacifik
Matka: Iris Longtail
Byl otcem vrhu D – z Bariery, což byl jeho jediný zásah do našeho chovu
Tento pes konstitučně představoval model dostihového chrta podle tehdejších představ.

ANELLI PRAŽSKÁ Champion ČSR 1958, 1959, CACIB, CAC
nejúspěšnější dostihová fena v poválečném období
Narozená (25.  11. 1954)
Barva: písková
Působila v chovu Pražská – C (otcem vrhu Džin z Bariéry)

ALLAN PRAŽSKÝ Champion ČSR 1955, 1956
Dostihový vítěz, ČsHPK Va G 1 A (5/51)
Narozen: (25. 11. 1954)

ARGO PRAŽSKÝ Champion ČSR, krajský vítěz, 1958 ÚKK 18
nositel zlaté stužky, za nejlepší čas v dostihu
Barva:zlatý pes s žíháním

ABERRY PRAŽSKÝ, Dostihový vítěz 1957
Narozený 25. 11. 1954
Otec:Tomy Derby
Matka: Una Derby
Barva: žlutě žíhaný

Berry v. Höllenbusch přinesl do chovu vyšší vzrůst a jistou mohutnost prostřednictvím svých synů a dcer, zvláště přes Džina, Dana a Dáju z Bariéry. V Německu se v chovu velice dobře zapsala fenka Diana z Bariéry. Do této doby byli naši greyhoundi menšího vzrůstu, lehčí kostry, subtilnější a jemnější hlavy. Vzorem byl vysoce prošlechtěný pes Evo Wolf´s, jeden z předků působící v chovné stanici Derby. V zahraničí byl ale větší zájem o „atletický typ“ – vyšší vzrůst, mohutnost proporcí a tím přirozeně i poněkud masivnější, ale k  tělu úměrně harmonická, těžší hlava. Tento trend neměl v ČSR mnoho příznivců, a tak se začal šířit názor, že Berry dědičně přenáší na potomstvo epilepsii. Epilepsie je přitom u greyhoundů poměrně vzácná. Naši greyhoundi v té době trpěli různými neduhy a svalit vinu na jednoho plemeníka bylo jednoduchým a elegantním řešením. Někteří pamětníci popravdě uvádějí, že to byly pouze nepodložené dohady. Nikdo si totiž nechtěl připustit příliš úzkou genetickou základnu našeho chovu, která se přímo nabízela jako možnost některých genetických vad, i předčasných úhynů psů. Svoji roli v tehdejších náhlých úhynech na dráze jistě hrála i naprostá neznalost majitelů o fyziologii a metabolizmu dostihových zvířat, jakož i absence seriózních metodických materiálů o tréninku.

Dalšími mezníky v rodokmenech českých greyhoundů jsou sourozenci Džin z Bariéry a jeho setra Dája (Berry v. Höllenbusch x Vanda Derby / po Nurmi Derby). Džin se stal otcem dalšího významného psa Šacha z Bariéry, Dája byla matkou vrhu A – z Kuřidla. Tato krev se stala jedním ze základů českého chovu. Jak již bylo řečeno, nikdo se tehdy seriózně nezabýval problémem zvaným „příbuzenská plemenitba“. A ta byla chovateli zhusta používána. Tehdejší chov vystihuje za všechen komentář nejlépe rodokmen Astry z Podbabské kotliny, která se vyskytuje vzadu v rodokmenech většiny současných psů s českými předky. Tato fena dala základ další velké, dnes již historické, chovatelské stanici Sunset paní Svatavy Lehnertové.

Astra měla dobré dostihové vlastnosti a dávala exteriérově kvalitní potomstvo, z něhož obzvláště fenky vynikaly na dostihové dráze. V roce 1967 byla uznána nejlepší chovnou fenou ČSSR. Astra byla jednou z výjimek, kdy chovné feny úspěšně běhaly mezi jednotlivými vrhy. Dostihovou kariéru ukončila v r. 1968. V chovné stanici Sunset dala celkem čtyři vrhy štěňat.

Do šedesátých let se v chovu neděly žádné převratné změny. Například v roce 1955 bylo zapsáno do plemenné knihy 6 štěňat, v roce 1956 nebyl zaznamenán žádný vrh, v roce 1957 bylo zapsáno 23 štěňat.
Nejvíce odchovů vykazovaly chovatelské stanice Pražská, z Bariéry a z Kuřidla. Okrajově do chovu zasáhly chovatelské stanice z Mlhavých dálek a z Nového světa.

Do poloviny šedesátých let se na dostizích spolu utkávaly hlavně dvě chovatelské stanice, z Bariery a Pražská. Tomu účelu byly i upraveny tzv. startovní dečky, označující jednotlivé chrty. V červených dečkách startovali psi „stáje“ Pražská a v modrých dečkách psi z Bariery. Startovní čísla bývala přidělována podle pořadí, ve kterém se přihlásili jednotliví účastníci. Nebylo proto nic divného běžel-li chrt se startovním číslem 9, nebo třeba 11. Dečky byly majetkem pořádající organizace (vše bylo dotováno organizací Svazarm. Svazarm hradil i startovné a někdy i cestovné účastníků). Teprve později (1965) si každý majitel musel obstarat dečky své, patřičného vzoru, typu a barvy. Dle dostihových řádů stačilo šest standardních deček (tak, jak je tomu doposud). Startuje-li 8 chrtů, dečka s číslem 7 je červenobílá s černým číslem a dečka s číslem 8 je zelená se šikmým oranžovým pruhem a černým číslem. Psi byli povinně vybaveni koženými odchytávacími obojky a lehkými náhubky. Dostihové dráhy měly různou délku od 240 m do 480 m, nebyly ale vždy travnaté. Na Strahově se například běhalo po pískové dráze dlouhé 240m. Navíjecí zařízení pro umělého zajíce bývalo umístěno na vyvýšeném bednění, plošině vozu či valníku, ve výšce cca 120 cm od úrovně země. Toto se stalo osudným Džinu z Bariery, který si nešťastně zlomil vaz nárazem do bednění pro umělého zajíce v roce 1958, při dostizích v Hradci Králové. Primitivní startovací boxy se otevíraly do stran nebo se pomocí provazu vysunuly směrem nahoru. Zpočátku byly pro tři psy, později pro šest. Čas se měřil stopkami (první elektrické měření času se použilo při dostizích dne 17. 5. 1970 v Hradci Králové a zároveň se poprvé použil i elektrický naviják zajíce). Dostihové licence se vydávaly všem dostihovým psům, starším 15-ti měsíců, za poplatek 10 Kč (po splnění požadovaných podmínek). Karty byly psány česko-německy.

Dostihy chrtů se postupně stávají významným faktorem kynologického dění. Například v roce 1958 se uskutečnilo 9 veřejných a 27 tréninkových dostihů chrtů, které se těšily velkému zájmu veřejnosti.

Ke konci padesátých let dále pokračoval nárůst dostihových akcí a úměrně s rozvojem dostihů se zvyšoval i zájem veřejnosti. Dostihy expandují i na koňská dostihová závodiště. Prvé československé derby, jako rovinný dostih, se běželo v neděli 24. srpna 1958 na chuchelském závodišti v Praze. Hlavním cílem této akce byla propagace dostihů chrtů. V soutěžích běželo více než 20 psů na trati 480m dlouhé. Na přelomu padesátých a šedesátých let, derby vyhrál Berry Pražský před druhou Anelli Pražskou a třetím Arnem Pražským. V rámci dostihového dne se běželo i několik handicapů, mimo jiné i Cena Československého klubu chovatelů skotských ovčáků a chrtů. V neděli, 7. září 1958 zase chrtí dostihy hostilo státní závodiště v Olomouci. Byly to prvé dostihy na Moravě a zúčastnilo se jich 19 greyhoundů. Chrti startovali na distancích 350, 400 a 480m. Dostih na 400m pro sebe rozhodl opět Berry Pražský, na delší distanci (480m) kralovala fenka Cita Pražská (29,4 s). Chrtům tleskalo neuvěřitelných 17 000 diváků. Posléze se běhalo i na dostihových závodištích v Karlových Varech, Lysé n/Labem i jinde.

Tato propagace dostihů se rozhodně vyplatila. Zvýšil se zájem o štěňata chrtů, přibyli další chovatelé, ze zahraničí se začínají dovážet kvalitní jedinci, kteří oživují chov.

Zde je možná na místě zastavit se u některých významnějších plemeníků tohoto období

Filix Bell-West
Nar.: 9. 3. 1961
Otec: Argo Pražský (Tomy Derby x Una Derby)
Matka: Lou Madüs Broathe Quitt (Atlantic´s Flying Mick x Cora v. Unstruttal), importovaná z NDR, Šampionka ČSSR 1963
Majitelka: Renata Kodetová-Cihelková z Prahy 4
Filix byl vysoký, elegantní žíhaný pes, úspěšný v dostizích, na výstavách i v chovu. Účastnil se mezinárodních dostihů a často se umisťoval na stupních vítězů. Běhal 4 sezony. Na našem území měl pouze dva vrhy, ale významné pro další chov. Prvý vrh měl Filix s Děvou Pražskou (8 štěňat). Do podvědomí se ale dostal hlavně vrh „A“ v chovatelské stanici Sunset. Matkou byla Astra z Podbabské kotliny. Celý vrh, zvláště dcery, byl výborný na dostihové dráze. Fena Arana se stala zakladatelkou chovatelské stanice Silverdart, na Agii chovala stanice Orsani. Filix se stal také Šampionem ČSR. Je jenom škoda, že tento pes déle nepůsobil na našem území. Po ukončené dostihové kariéře zůstal „Fili“, jak mu všichni říkali, v NDR, kde působil v chovatelské stanici Bujan. Jeho krev se k nám ale posléze vrátila, v podobě vynikajícího vnuka – Domina Bujan.

Šach z Bariéry
Nar. 26. 7. 1958
Otec: Džin z Bariéry (Berry v. Hollensbuch x Vanda Derby)
Matka: Bessi v. Sonnenhaim (Ingolf v. d. Cloppenburg x Katinka Longtail)
2.leden 1965 byl přelomovým dnem v rodině Škorpilových. Tehdy nesměle a bojácně přešel práh jejich bytu, nikoliv člověk, ale tvor čtyřnohý, černý jako ďábel, s bílou protáhlou náprsenkou, s očima plnýma smutku a nejistoty, které, jako by prosily o milost a shovívavost. V jeho pohledu bylo něco, co lze jen těžko vyjádřit a co může vycítit pouze člověk – dobrý a laskavý, který rozumí němé tváři. Byl to pes Šach z Bariéry, kterému tím skončil jeho neutěšený dosavadní život u dřívějších majitelů. „Šášulka“ byl nalezený jako odložený a zbídačelý pes, který byl přivázaný u maringotky na stavbě u Ostrova nad Ohří. Psa tam objevil a před vyhladověním zachránil syn Škorpilových sousedů, který jej přivedl domů a jeho rodiče pak nabídli psa panu Škorpilovi. Od této doby pak Šášulka zářil na dostihové dráze i ve výstavních kruzích. Byl držitelem několika výborných známek a obdržel i r. CACIB. Byl prvním československým psem, který se zúčastnil dostihu v zahraničí. Se svojí majitelkou, Blankou Škorpilovou, odjel na Mezinárodní dostihy do Švýcarska (1965) a doběhl jako druhý. Otevřel tak cestu do světa i ostatním našim závodníkům. Jeho dostihová kariéra byla dlouhá. Běhal závodně do svých devíti let a ještě ve svých 13-ti letech vyprovázel své syny a dcery na dostihovou dráhu. Pro jeho houževnatost, vytrvalost a také výkonnost, dostal ve stáří přezdívku „Dědek“. Šach i přes svůj pokročilý věk býval vesměs účastníkem finálových běhů a stále se umisťoval na předních místech. Byl dokonce držitelem traťového rekordu (TR).
V roce 1965 byl uznán chovným psem. Jeho první vrh se narodil 14. 1. 1966 v chovné tanici SUNSET, jako vrh „B“. Matkou byla významná fena, přední zakladatelka českého chovu, Astra z Podbabské kotliny. Nejúspěšnější ze štěňat byla fena Bibiena, která získala titul Int. Ch. a ve spojení se psem Blask Filix dala v roce 1971 vrh Y – OF KENNEL, z něhož York a jeho potomci byli dále používáni v chovu. Syn Buffalo Bill-Cody, rovněž nezapřel svého otce a stal se mnohonásobným vítězem dostihů. Tento úspěšný vrh byl 14. 9. zopakován. Šach působil i v jiných chovatelských stanicích: z Podbabské kotliny (s fenkou Afrodite z Podbabské kotliny), ve  stanici TAABA (A vrh s vítězkou mnoha dostihů Grey z Kavčích hor, kam patří jedinci úspěšní na dostizích i výstavách: Al-Pun, Al-Portos, Al-Piassina, Al-Pamela). Po prodloužení chovnosti dal další potomky v chovné stanici SILVERDART (A i B vrh s fenou Aranou Sunset). V chovatelské stanici Fit dal vynikající štěňata Agila, Agie a mnohonásobnou vítězku dostihů Ajku. Matkou štěňat byla Charlota Pražská, vítězka mnoha výstav i dostihů. Tento vrh se narodil 1. 12. 1969, kdy bylo Šachovi už jedenáct let. Byl to také jeho poslední vrh. Šach se stal nejúspěšnějším otcem své doby, a ještě i dnes je mnohými pokládán za tehdy nejlepšího psa československého chovu. Šach si vyrazil „na zálety“ i do zahraničí. A tak se dne 4. 4. 1969 v chovatelské stanici Bujan v NDR narodil feně Ballerině Bujan vrh, ze kterého pochází Šachův další významný potomek – Domino Bujan. Domino, přezdívaný Tonda, byl rovněž v majetku rodiny Škorpilových. Vyrůstal zde po boku svého otce Šacha a lecčemu se od něj přiučil. Dominovi, jako mladšímu, leccos prošlo. Například rád shazoval vánoční cukroví se stolu (což by si Šach vůbec nedovolil) a poctivě se pak o ně se Šachem dělili.
Šach z Bariéry byl pes sice nevelkého vzrůstu, ale s velkým bojovným srdcem, který nikdy své majitele nezklamal. Zklamal je jen jedinkrát, a to v roce 1972, kdy zemřel ve věku 14-ti let a dvou měsíců. Zanechal po sobě 96 potomků. Za všechny jeho příznivce se s ním rozloučil jeho majitel, pan Miroslav Škorpil:
„Ztratil jsem přítele, ptám se, dal mi někdo právo rozhodnouti o životě nebo smrti? Muselo to však být, neboť můj pes Šach z Bariéry byl již stár 14 let a dva měsíce a stáří udělalo své. Nemohl již dobře chodit, přestal vidět a snad i slyšet. Dlouho jsme spolu žili v radosti a mazlení, Šach se snažil, abych zapomněl na denní starosti, a když se mu to podařilo, měl z toho radost, kterou dával najevo nejen očima, ale i celým tělem.“

Domino Bujan
Nar. 4. 4. 1969
Otec: Šach z Bariéry
Matka: Ballerina Bujan
Domino by sice časově patřil do jiného úseku, ale v rámci návaznosti se o něm zmíníme již nyní. Narodil se v Německu, v chovatelské stanici Bujan pana Wernera Döringa z Radebeulu. Šach z Bariéry zde měl na sklonku své kariéry vrh s velice elegantní a také rychlou fenou Ballerinou Bujan. Ballerina měla výborné předky. Otec byl československý pes Filix Bell West a matka Devil´s Ancilla byla významnou fenou v chovatelské stanici Bujan. Pocházela z chovu p. Tomase Flaka z Potsdamu-Rehbrüke. Ancilla byla žíhaná fena, narodila se 23. 4. 1960. V roce 1962 se stala šampionkou DDR, šampionkou ČSSR, CACIB. Na dostizích dosahovala pěkných výsledků (např.:1963 Lipsko dráha 280 m– 1. rozběh 1/6 15,5s, což je 65,03 km/hod., ve finále pak obsadila druhé místo s časem 15,6 s). I Ballerina Bujan byla dobrá na dostihové dráze a mohli jsme ji vidět i u nás. Patřila vždy mezi favority dostihů a často je i vyhrála. Domino se dostal k manželům Škorpilovým jako náhrada za krytí. Vynikal krásnou stavbou těla. Byl vysoký 75,5 cm, černý s bílými odznaky a ve své době byl často uváděn jako vzorový typ greyhounda. Ačkoliv exteriérem patřil spíše mezi výstavní greyhoundy, občas i dobře běhal. Například v Kolíně na národních dostizích v roce 1971 se umístnil na třetím místě z 15-ti startujících psů a druhé místo mu uniklo doslova o „nos“, když ho předstihl importovaný pes z Irska, Princ of Karl. Při mezinárodních dostizích v Karlových Varech, v tomtéž roce, se probojoval až do semifinále, kde skončil na čtvrtém místě. Také tehdy běželo 15 psů. Velkou smůlu měl v Lounech 27. 6. 1971, kdy se ve finále zranil a nedoběhl. Domino ale nejlépe běhal při tréninku, kdy byl schopen předběhnout i dostihové vítěze. Neměl rád diváky a dostihový shon, kdy se mu jeho majitelé nemohli plně věnovat (museli se věnovat organizaci dostihů a jeho milovaná „panička“ byla sice slyšet z amplionu ale nebyla u něho). Někdy se stalo, že si Domino „vysloužil“ diskvalifikaci. Nikdy sice soupeře nenapadl, ale pokud ho dostih moc nebavil, zastavil se, provedl předepsaný výstavní postoj a když se takto předvedl a pobavil tak diváky, pokračoval v dostihu. To se stalo například v Litoměřicích při Národních dostizích dne 11. 7. 1971. Tonda obdržel diskvalifikaci za to, že se zastavil dvacet metrů před cílem, předvedl svůj dokonalý výstavní postoj a když usoudil, že se diváci pokochali jeho krásou, elegantním klusem doběhl do cíle. Když však byl dostihem doslova „otráven“, provedl na dráze úplně něco jiného. Zvedl nohu a ulevil si. To se pak diváci bavili ještě více. Protože jeho majitelka měla nervy jenom jedny, ukončila později jeho dostihovou kariéru a Domino se plně věnoval výstavám a otcovským povinnostem. Domino nejvíce zářil na výstavách. Obdržel několik titulů CAC, 2 x CWC, 4 x CACIB, HFGY, stal se Vítězem Polska, Maďarska, Vídně, Tulinu, nejlepším jedincem plemene, 2 x Klubovým vítězem a Vítězem Prahy i Národním vítězem. Mezinárodní šampionát krásy získal v průběhu dvanácti měsíců a jednoho týdne. Domino Bujan působil v chovu více než jeho otec. Zanechal po sobě asi 200 potomků, hlavně v chovatelské stanici Swift, el Diablo, of Sussex, Taaba, Fit a dalších. Byl to vynikající krycí pes, který si poradil s každou fenou. Osvědčil se i v příbuzenské plemenitbě, např. v Německu v chovatelské stanici Bujan kryl svou sestru Dali ( proboha proč? – pozn.aut.), aniž by se u štěňat objevily jakékoli genetické vady (více štěstí než rozumu – pozn.aut.). Domino se dožil, podobně jako jeho otec, úctyhodného stáří 15-ti let.

Toto období je událostmi tak obsáhlé, že vybíráme jen to nejpodstatnější. V šedesátých letech jsou již dostihy chrtů v plném proudu. Běhá se v pražské Stromovce, na cyklistickém stadionu Favorit ve Strašnicích, v Hradci Králové, Dolanech, Poděbradech, Karlových Varech, Brně, Liberci a na mnoha dalších, pro dostihy vhodných místech republiky. Na přelomu 50. a 60. let prý dokonce (v době dovolených) „chrtaři“ cestovali i tzv.„dostihovým autobusem“, aby předváděli dostihy chrtů na předem určených místech. Autobus vezl veškeré technické zařízení ke stavbě dráhy (boxy, naviják, sítě pro ohraničení dráhy). Byl to velmi dobrý způsob propagace dostihového sportu chrtů. Postupně se začíná vyjíždět i na závody do zahraničí.

První zkušenosti našich psů v zahraničí
Mezinárodní dostihy v Rakousku dne 26. června 1966. Dostihy v Engelhartszellu u Linze v Rakousku se konaly v neděli 26. 6. 1966 od 10 hodin dopoledne, za účasti 50-ti psů a fen. Dostihy provázel prudký liják, který komplikoval pořadatelům práci. Ze šesti přihlášených českých greyhoundů se mohli účastnit pouze dva, a to Šach z Bariery a Hall-King Pražský, kteří přijeli v doprovodu svých majitelek, Blanky Škorpilové a Zdeny Friebové z Prahy. V původní sestavě našeho družstva byl ještě Filix Bell West, Gitta-Tilli Pražská, Grey z Kavčích hor a Arabella Sunset, kteří se ale nakonec nezúčastnili (v krátkém termínu nebylo možné sehnat devizový příslib pro všechny účastníky). Dráha byla oválného tvaru dlouhá 450 m se dvěma zatáčkami, ohraničena po vnitřní i vnější straně sítí. Samotné závodiště bylo od města vzdálené 25 km a kromě dvou místností WC nemělo žádný přístřešek. Oba naši reprezentanti zůstali proto v autech a stejně všichni promokli až na kůži. Oba psi se drželi statečně. Šach si ale v 1. rozběhu obnovil zranění. Větší štěstí měl Hall, který se probojoval do finále, kde ale jeho čas 31,0 sec. stačil jen na poslední, šesté místo.

Mezinárodní dostihy v Brně dne 2. a 3. července 1966 Zřejmě nejvýznamnější dostihy tohoto období. Byly totiž poprvé pořádány pod patronací UICL za osobní účasti generálního sekretáře této organizace, pana Rechnera ze Švýcarska a zástupce UICL pro střední a východní Evropu, pana Holma z Rakouska. Pan Rechner působil během dostihů jako předseda rozhodčího sboru. Jeho zástupcem byl pan Holm a dalším rozhodčím byl Ing. Kubíček z Československa. Dostihová trať byla ve tvaru oválu o délce 500 yardů, tj. 457,2 m.

Vítězové finálových běhů greyhoundů 3. 7. 1966
Psi: 1. Onyx of Chainbridge – 31,0 s = 53,09 km/hod.
Feny:1. Gitta-Tilli Pražská – 32,0 s = 51,43 km/hod.
Třída mladých do 15-ti měsíců:
1. Arabella Sunset – 32,0 s = 51,43 km/hod.

Gitta-Tilli Pražská obdržela zvláštní cenu (pozlacená podkova) věnovanou rakouským klubem chovatelů chrtů pro nejúspěšnější československou fenu. Garry z Kavčích hor získal svému majiteli cenu určenou vedením UICL pro nejrychlejšího československého psa (krásné švýcarské hodinky). Rozhodujícím kritériem pro udělení zvláštních cen byl součet časů v obou rozbězích a ve finále. Tyto dostihy definitivně otevřely Československu cestu do UICL.

Po mezinárodních dostizích ve švýcarském Usteru (10. 7. 1966), kde se účastnili dva čeští greyhoundi, Grand Pražský a Aggie Sunset, se objevila v Klubovém zpravodaji 4/66 poznámka téměř prorocká: “ Časy, dosahované psy byly skutečně dobré. A co výsledky našich psů? Nebyli nejlepší a stačily jen na 4. místa v rozbězích, takže do finále se nedostali. Dosažené výsledky nejlepších psů můžeme jen těžko porovnávat s výsledky našimi. Bylo opravdu velkou smůlou, že Grand se prakticky ještě zotavoval z ošklivého zranění z Nymburka a Aggie se ještě zotavovala ze zranění z Brna, kde si potrhala nohy. A právě zde jsme si uvědomili, že budeme-li chtít měřit síly našich psů na dalších mezinárodních dostizích, musí bezpodmínečně vymizet rvačky a potyčky z našich dostihů, jelikož zranění našich psů jistě nejenom ovlivní jejich výkony, ale tím, že je nadlouho vyřadí z tréninků, i přímo ohrozí jejich kondici. “ Tolik citace z čísla 4/66. Poprvé zmíněný a přiznaný problém měl však i další důvody, které si majitelé greyhoundů tehdy příliš nepřipouštěli. Sklon ke rvavosti bývá zpravidla zakotven geneticky (viz dříve zmiňovaný nepříliš odborně vedený chov). Dalším důvodem rvavosti bývá situace, kdy je greyhound z prvého běhu poraněn nebo se cítí vysílen, nedokáže předběhnout své soupeře na dráze, a proto se je snaží zbrzdit jiným způsobem – tedy napadením. A uvědomme si, že greyhoundi byli nuceni běhat několikrát denně, mnohdy na vyloženě nevhodných a nekvalitních drahách. Také stavění greyhoundů do dostihu před patnáctým měsícem věku, jak bývalo dříve zvykem, je poněkud neprofesionální. Fyzicky a psychicky nevyzrálé zvíře již tehdy může získat zvýšenou náchylnost ke zranění i „rvavosti“.

Mistrovství Evropy v dostizích chrtů UICL v Hamburgu – Farmsenu dne 24. 9. 1966
V předvečer dostihů bylo Československo přijato za řádného člena UICL. Naši chrtaři poprvé vyrazili do zahraničí jako oficiální výprava. Samotný stadion, postavený nákladem severoněmeckého klubu chrtařů leží při okraji města Hamburgu. Zařízení stadionu bylo velmi jednoduché. Dostihová dráha je dlouhá 480 m, průměr zatáček asi 80 m, zatáčky jsou klopené asi 20%, trávník velmi slušný, ne však dokonalý. Za ČSSR se zúčastnili pouze dva greyhoundi, fena Gitta-Tilli Pražská a Hall-King Pražský. Gitta-Tilli Pražská v rozběhu dosáhla času 33,00 s, ale do finále pro zranění již nenastoupila. Hall-King Pražský postoupil z rozběhu časem 32,00 s do finále, kde se umístil na posledním, 6. místě.

První dostih v roce 1967 se pořádal 16. 4. v Praze, zároveň s chovným svodem. Chovného svodu se zúčastnilo 29 greyhoundů, 12 barzojů a tři afgánští chrti. Největší zastoupení měla chovatelská stanice Sunset, a to 13 greyhoundů s pěknými výsledky (4 se známkou výborný, 4 velmi dobří, 4 velmi nadějní a 1 nadějný).

Samotných dostihů se účastnilo 28 greyhoundů s těmito výsledky
Finále feny: 1. Grey z Kavčích hor – 29,2
Finále psi: 1. Zar z Bariery – 28,5

Na cyklistickém stadionu Favorit ve Strašnicích byly uspořádány další závody, tentokrát s větší mezinárodní účastí. Běželi zde psi nejenom z ČSSR ale i z  NSR, NDR, Rakouska a Švýcarska. Celkem bylo přihlášeno 43 psů – greyhoundů, whippetů, afgánských chrtů a barzojů.

Finále – feny:
Dečka číslo – jméno, stát: pořadí, čas v s. – km/hod
1. – Arana Sunset, ČSSR: 1., 29.2 – 49.31
2. – Beatrice Sunset, ČSSR: 6., 31.2 – 46.15
3. – Bibiena Sunset, ČSSR: 4., 30.9 – 46.60
4. – Astrid Sunset, ČSSR: 3., 29.9 – 48.16
5. – Aggie Sunset, ČSSR: 2., 29.2 – 49.31
6. – Manila Lion´s, Ch: 5., 31.2 – 46.15

Finále – psi:
Dečka číslo – jméno, stát: pořadí, čas v s. – km/hod
1. – Onyx v Chainbridge, A: 2., 29.0 – 49.65
2. – Lord, ČSSR: 4., 30.7 – 46.90
3. – Hall-King Pražský, ČSSR: 3., 29.0 – 49.65
4. – Mylord Lion´s, Ch: 1., 28.0 – 51.42
5. – Neobsazena
6. – Neobsazena

Finále dorost:
Dečka číslo – jméno, stát: pořadí, čas
1. – Cid Sunset (7 měsíců), ČSSR: 1., 16,5
2. – Cliff Sunset (7 měsíců), ČSSR: x, nedoběhl
3. – Caesar Sunset (7 měsíců), ČSSR, x, nedoběhl
4. – Šejtan Titanic?, ČSSR, x, nedoběhl

Zvláštní cenu pro nejrychlejšího československého greyhounda, věnovanou švýcarskou delegací, získala Arana Sunset, která měla nejlepší průměr daný ze všech časů dosažených v rozbězích. Byl to ozdobný obojek se zvoncem. Největšího úspěchu dosáhly greyhoundi feny, které obsadily přední místa ve finále. Méně úspěšní byli psi, kteří se svou „neukázněností“ nedostali do finále, kde pak běželi pouze 4 účastníci. Švýcarský Mylord a Rakouský Onyx prokázali dobrou připravenost a hlavně ukázněnost na dostihové dráze.
Z výsledků také můžeme vidět, jak dopadl těžko pochopitelný nápad, stavět do dostihu sedmiměsíční štěňata. Po důvodech „nedoběhu“ raději nepátrejme.

Zasedání UICL a CdL v Bruselu v květnu 1967. Na generálním zasedání UICL byla uvítána přítomnost delegáta ČSSR, který se na toto zasedání dostavil poprvé od založení organizace. Delegátem byl Ing. Vladimír Nachtigal, mezinárodní rozhodčí a zástupce ČSCHDZ. UICL slavila 45. výročí svého trvání. Na zasedání se projednával návrh na stanovení limitních měr pro plemeno Whippet. Návrh tehdy nebyl přijat, rozhodující slovo v této věci bylo předáno zemi původu, tj. Anglii. Byl také vypracován návrh na udílení cen a zařazování psů do mistrovství Evropy.

I když dostihy chrtů v Československu začínají prožívat opravdový „boom“, nemají chrtaři ještě k dispozici žádnou stálou dráhu. Dostihy tedy stále „kočují“, zejména z propagačních důvodů, po různých místech republiky – stadionech, loukách, zámeckých parcích a koňských dostihových drahách.

Dne 31. 3. 1964 náhle zemřel ve věku 64 let pan Jaroslav Štýbnar, jeden ze zakladatelů Klubu chovatelů chrtů. Chrtům věnoval celou svoji duši. Svého prvního greyhounda si prý pořídil za porodné, které dostala jeho manželka Vincencie po narození syna, rovněž Jaroslava. Jeho první fena, Una Derby, pak odstartovala dlouhou tradici chovatelské stanice Pražská. Pan Štýbnar se s velkou vervou a houževnatostí jemu vlastní ujal, za velmi obtížných podmínek, regenerace chovu greyhoundů. Od počátků se angažoval na dostizích v Hradci Králové, kam musel dojíždět až z Prahy a později z Kraslic, než se mu podařilo vybudovat dostihovou dráhu i tam. Pracoval také na přípravných pracích k ustavení samostatného Klubu chovatelů chrtů. Na ustavujícím sjezdu 28. února 1959 byl zvolen hospodářem klubu a byl to skutečně hospodář v pravém slova smyslu. Nebyl jen vzorným chovatelem, ale neztrácel také ze zřetele poslání anglického chrta a měl vyhraněný smysl pro dostihový sport. Po několik let zastával svědomitě svěřené mu funkce a nebylo téměř chovatelského či dostihového podniku, kterého by se nezúčastnil, a to i za cenu sebezapření a přemáhání bolestivého onemocnění nohou. Odměnou mu bylo, když s radostí mohl sledovat úspěchy své chovatelské práce a rychlý vzestup popularity dostihového sportu.  Jaroslav Štýbnar se stal poradcem chovu a po jeho smrti se této funkce ujal jeho syn, Jaroslav Štýbnar ml., který působil ve funkci předsedy KCHCH do začátku 80. let. Poté chovatelská a organizátorská činnost rodiny Štýbnarů ustala. Chovatelská stanice Pražská odchovala za 25 let 118 štěňat ve 21-ti vrzích. Byla to nejvýznamnější chovatelská stanice v padesátých až šedesátých letech. Od roku 1965 se pak pomyslného žezla ujala další obětavá chovatelka – Svatava Lehnertová, se svojí dnes již také historickou chovatelskou stanicí Sunset. K uctění památky Jaroslava Štýbnara se skoro každoročně, na konci dostihové sezóny, běhá poslední závod a tím je Memoriál Jaroslava Štýbnara, „Štýbnarák“ je velice ceněn a vítězství v tomto dostihu bývá někdy hodnoceno více než titul Mistr České republiky. Je to nadstavbový dostih, který je určen pro šest nejrychlejších greyhoundů. Běhá se o pozlacený putovní pohár, který může získat jedinec, který zvítězí dvakrát za sebou, nebo třikrát za svoji kariéru. To se zatím podařilo pouze čtyřem jedincům. Chapi Pražské za roky 1968 a 1969, Pigmě Pražské za roky 1975 a 1976 a psu Piérrovi Swift za roky 1983 a 1984. Alien Trail Jumping Jet je zatím posledním účastníkem, který získal zlacený pohár a to za roky 2000 a 2001.

První ročník se běžel rok po smrti Jaroslava Štýbnara, 28. září 1965 na Trojském ostrově v Praze. Zúčastnilo se jej 28 greyhoundů. Prvou vítězkou se stala Gitta Tilli Pražská, jedna z nejúspěšnějších fen té doby. Bohužel, v posledních letech dochází k postupné devalvaci této významné soutěže (jen pro porovnání: posledního ročníku – 2004, se zúčastnilo pouhých 5 greyhoundů a do „“finále““ nastoupily jen dvě feny!)

Vítězové Štýbnarova memoriálu

Rok	Ročník	Jméno vítěze	Majitel	Chovatel
1965	1.	Gita Tilli Pražská	Pilař, Praha	Štýbnar , Kraslice
1966	2.	Heda Pražská	Štýbnar, Kraslice	Štýbnar, Kraslice
1967	3.	Gody Sunset	Bohnar, Praha	Lehnertová, Praha
1968	4.	Chapi Pražská	Bísek, Plesná	Štýbnar , Kraslice
1969	5.	Chapi Pražská	Bísek, Plesná	Štýbnar , Kraslice
1970	6.	Dante Sunset	Švihla, K. Vary	Lehnertová, Praha
1971	7.	Dagg Sunset	Lehnertová, Praha	Lehnertová, Praha
1972	8.	Bára z Karlovarských pramenů	Štýbnar, Kraslice	Kaňák, Karlovy Vary
1973	9.	Ora Pražská	Broža, Kraslice	Štýbnar , Kraslice
1974	10.	Olivero Pražský	Mikeš, Sokolov	Štýbnar , Kraslice
1975	11.	Pigma Pražská	Štýbnar , Kraslice	Štýbnar , Kraslice
1976	12.	Pigma Pražská	Štýbnar , Kraslice	Štýbnar , Kraslice
1977	13.	Ora Pražská	Broža, Kraslice	Štýbnar , Kraslice
1978	14.	Charon Sunset	Kotáb, Praha	Lehnertová, Praha
1979	15.	Bonny Wittiko-Bohemia	Vejvoda., Kolín	Vítek, Kolín
1980	.	Nekonal se	Likvidace dráhy	Kraslice
1981	16.	Jody Sunset	Jandl, Praha	Lehnertová, Praha
1982	17.	Syda Pražská	Štýbnar , Kraslice	Štýbnar , Kraslice
1983	18.	Pierre Swift	Bažant, Hradec Králové	Vališ, Litoměřice
1984	19.	Pierre Swift	Bažant, Hradec Králové	Vališ, Litoměřice
1985	20.	Buggi Riuna	Dufková, Nejdek	Dufková, Nejdek
1986		Nekonal se	Likvidace dráhy	Kraslice
1987		Nekonal se	Likvidace dráhy	Kraslice
1988	21.	Djimy Bítls	Rajsiglová, Ostrava	Štědrá, Kraslice
1989	22.	Consul Filemino	Toncar, Radonice	Pos, P. Újezd
1990	23.	Cent Verný	Hofman, Milevsko	Grzyb, Žikava/SK
1991	24.	Belford Argument	Klicmanová, Obříství	Jandl, Praha
1992	25.	Frigie Riuna	Procházková, Brázdim	Dufková, Nejdek
1993	26.	Cart Josbar	Mikulková, N. Bydžov	Barták, Kolín
1994	27.	Káťa Bítls	Štědrá, Žleby	Štědrá, Žleby
1995	28.	Fairy-Tale Argument	Kroužecký, Kájov	Jandl, Praha
1996	29.	Hebé Dios	Kroužecký, Straky	Hranický, S. Ves
1997	30.	I´m Legend Dios	Albertová, Slatiňany	Hranický, S. Ves
1998	31.	Cecilie Ford Bohemia	Blahůtová, Nejdek	Klicmanová, Obříství
1999	32.	Ace Living Jumping Jet	Beran, Praha	Procházková, Brázdim
2000	33.	Alien Trail Jumping Jet	Havlová, Křešín	Procházková, Brázdim
2001	34.	Alien Trail Jumping Jet	Havlová, Křešín	Procházková, Brázdim
2002	35.	Icy Far-Seenig Argument	Panchartková, H.Král .	Jandl, Praha
2003	36.	Ato Boldon Grefina	Braunová, Kostelec n.L.	Havlová, Křešín
2004	37.	Boogie-Woogie Jumping Jet	Procházková, Praha	Procházková, Praha

Štýbnarův memoriál má jistě své nezastupitelné místo v historii našich dostihů. Bohužel, jeho neměnný „“organizační řád““ již dnes neodpovídá současnému dostihovému trendu. I to je možná důvodem slabé účasti posledních let a snad i důvodem k zamyšlení o změně systému soutěže, má-li být i nadále životaschopná.

V šedesátých letech se začíná více rozvíjet i chov greyhoundů. Přibývají nové chovatelské stanice. Dostihový sport se rychlým tempem dostává do podvědomí široké veřejnosti, dostihy bývají napínavější, protože již závodí větší množství chrtů.

Nejdéle v činnosti zůstaly chovatelské stanice Pražská a Sunset. Chovatelská stanice z Bariery ukončuje svoji činnost a pan Syřiště se již plně věnuje pouze posuzovatelské činnosti.

Chovatelská stanice Sunset stavěla chov na importovaných zvířatech. Odchovanci z její chovatelské stanice se začali často objevovat na stupních vítězů jak na dostihové dráze, tak i na výstavách. Prvé vrhy byly založeny na českém chovu, ale od roku 1968 se postupně v původech objevují dovezení psi. Historickým úspěchem bylo krytí Astry z Podbabské kotliny švýcarským psem Lion´s Mylordem, který úspěšně běhal i na našich dostihových drahách. Postupně se chovatelce podařilo dostat do chovu všechny tři anglické dostihové linie, v té době považované za hlavní: Mad Tanist, Spy Work, Hi-There. Všechny tři linie můžeme nalézt ve vrhu T –  Sunset, kdy se otcem stal 77 cm vysoký Vanvitelli Aviaticus. Mimo jiné se tímto spojením dostala zpět do našeho chovu krev Šacha z Bariery. Další krevní linie vznikla krytím holandským psem Hurricane´s Festus a Magny Sunset. Festus byl z holandské chovatelské stanice a jeho předci pocházeli z Irska. Paní Lehnertová toužila po modře zbarvených štěňatech ve svém chovu. Toho také docílila při spojení s francouzským psem modré barvy – Bye Bye France du Cailar. Čtyři poslední vrhy kryl Nasrullah Sunset po otci Blue Joe von Sonnenhügel a matce Juventě Sunset. Nasrullah byl vysoký modrý pes, výborně oceněný na výstavách (3 x CAC), poměrně spolehlivý na dostihové dráze.

Chovatelka Svatava Lehnertová zemřela 7. 1. 1999 ve věku 72 let. Byla bezesporu jednou z nejvýznamnějších osobností chovu greyhoundů u nás. Vždyť když se podíváte do průkazu původu, najdete velice málo těch, kde v pozadí není nějaký ten „Sunset“. Počet odchovaných psů je obrovský, „otočila“ celou abecedu a v druhém kole se zastavila u písmene B. U některých linií „Sunsetů“ lze jen litovat, že se postupem času z chovu postupně vytratily. Krátce před svou smrtí napsala S. Lehnertová článek o své chovatelské činnosti. V posledním odstavci píše: „Pro mne nyní nadešla doba, abych chov předala mladým nadšencům, kteří to sice nebudou mít lehké – ale kdy má co člověk v životě snadné a bez překážek – my jsme je museli překonávat také a těm mladým se to podaří též. Já mohu jen pomoci radou nebo poskytnutím chovného materiálu, pokud by se přihlásil někdo, kdo by chtěl v chovu pokračovat.“

V šedesátých letech působí i další stanice, které se různou měrou podílejí na rozvoji chovu greyhoundů. Úspěšní jedinci pocházeli z těchto stanic: „z Podbabské kotliny“ – chovatele Ing. Váni z Prahy, „ze Širých plání“ chovatelky L. Vašičkové z Olomouce, „z Nového světa“- chovatelky M. Sýkorové z Prahy, „Bona fide“,  chovatele K. Martínka z Prahy, „Szerdi Padok“ – chovatele p. Szerdiho, „Taaba“ – chovatelky J. Podobské z Prahy, „Astoreth“ – chovatele Š. Němce, “ van Zolten“- chovatele O. Matzenauera, „Arbanasy“ – chovatele K. Gančeva, „Silverdart“- chovatelky Lenky Kubíčkové, „of Kennel“- chovatele Karla Žáka z Českého Brodu, „of the Lonelines Well“- chovatele J. Pilaře z Praha 8, „of Johny´s team“- chovatele Jana Bízeka z Plesné, „Kasuh“- manželů Husákových z Mělníka, „Fit“- chovatelky V. Svobodové z Kraslic, „el D´iablo“ – chovatelky Jitky Šantrůčkové z Prahy, „z Karlovarských pramenů“- chovatele Z. Křivánka z Karlových Varů, a dále pak stanice „z Hájovny Pomle“, “ Steja“, „“z Kavčích hor“ a „Stříbrský“.

70.léta – i toto období pojmeme velmi stručně a zaměříme se jen na podstatná fakta. A začneme tou nejvýznamnější událostí. Jako návnada sloužila bílá králičí kůže.

Na zasedání dostihových komisí U.I.C.L. 2. 3. 1974 v Tihány v Maďarsku (Československo bylo zastoupeno B. Škorpilovou a M. Hanušovou), byla naše republika pověřena pořádáním Mistrovství Evropy pro rok 1975 a pí. Škorpilové byla symbolicky předána vlajka UICL. Při zasedání se pořádala i výstava chrtů, kde naší chrti vcelku uspěli, a chov byl oceněn jako univerzální a zcela odpovídající standardu FCI, schopný obstát jak na výstavách, tak i na dostizích.

Jako výraz uznání práce našich chrtařů pověřila Mezinárodní organizace chovatelů chrtů U.I.C.L. Český svaz chovatelů drobného zvířectva uspořádáním Mistrovství Evropy a dostihů o Vítěze UICL pro rok 1975. ČSCHDZ pak rozhodnutím svého ÚV svěřil zajištění celé záležitosti Klubu chovatelů chrtů v Praze.

Ve stádiu příprav této vrcholné evropské amatérské akce bylo prověřeno několik „dostihových drah“ (tedy spíše míst, kde se tehdy dostihy pořádaly) a jako nejvýhodnější, co do kvality i prostředí, byla určena dostihová dráha v Libochovicích n/Ohří. Díky velkému pochopení orgánů MěNV a správy státního zámku v Libochovicích mohl být meeting uspořádán ve dnech 20. a 21. září 1975 v tamním zámeckém parku.

Ubytování účastníků bylo zajištěno v místě i okolí a v okruhu 30 km byly prakticky obsazeny všechny ubytovací kapacity. Celkem se ubytovalo 723 našich i zahraničních účastníků. Vyměření dostihové dráhy byla ze strany členů Klubu chovatelů chrtů věnována mimořádná péče. Dráha byla vytyčena a oddělena od ostatního prostoru pomocí asi 1 500 m dostihových sítí a ke stanovení časů bylo připraveno osvědčené elektronické zařízení, které měřilo časy všem šesti psům každého běhu. Byly použity nové startovací boxy jak pro malá, tak i velká plemena. Návnada byla tažena novým, vysoce výkonným elektrickým navijákem, přes osvědčené velké kladky. Jako návnada sloužila bílá králičí kůže, která se během dostihů několikrát měnila, aby byla vždy dobře viditelná. Rozhlasový komentář byl zajištěn ve třech jazycích – češtině, němčině a francouzštině. Startovní a výsledkové listiny byly 5x rozepisovány a předávány: 1x rozhodčím, 1x vyvěšeny na tabuli v sedlišti, 1x pro sedliště, 1x pro rozhlas a 1x pro potřebu dalšího řízení dostihů. Tehdy ještě nebyla k dispozici dnešní výpočetní technika a vše se muselo ručně přepisovat a kopírovat. Přehledný katalog, jeho uspořádání i dostihový pořádek, byl dílem paní Aleny Škorpilové, které vydatně pomáhala paní Zuzana Slížová. Přes počáteční nervozitu a výhrady zahraničních rozhodčích k umístění kladek (v blízkosti zatáčky stál vzrostlý strom), byl průběh dostihů naprosto klidný, bez jediné reklamace účastníků. Velmi potěšitelné také bylo, že nedošlo k žádným vážným zraněním chrtů. Menší zranění u několika greyhoundů mělo dvě příčiny. Jednou z nich byla okolnost, že již k prvnímu rozběhu nastupovali někteří s nedoléčenými zraněními z předešlých dostihů (v dnešní době by takový pes nebyl připuštěn k dostihům). Druhou příčinou byl tehdejší nevhodný systém tří (někdy i čtyř) běhů denně. Nebýt zřejmě dobré kvality trávníku a citlivého vedení návnady, mohlo vše dopadnout hůře, i když forma a dostihové zkušenosti soutěžících chrtů byly jistě na úrovni. V pátek 19. 9. 1975 byli přítomní zástupci jednotlivých zúčastněných států a zástupci UICL přijati ve slavnostní síni MěNV v Libochovicích předsedou MěNV a ředitelem státního zámku. Oba činovníci uvítali přítomné a během přátelské besedy popřáli všem účastníkům pěkný pobyt u nás. Poté společně připili na hladký průběh dostihů. Zahraniční hosté obdrželi upomínkové předměty a znak města Libochovic.

V sobotu 20. 9. 1975 v 9,00 hodin byl zahájen slavnostní ceremoniál. Byla vztyčena naše státní vlajka a vlajka UICL. Kolem stupňů vítězů byly ve stojanech rozmístěny vlajky všech zúčastněných států. Slavnostním projevem představitele UICL p. Nauseho z NSR a předsedy Klubu chovatelů chrtů bylo Mistrovství Evropy (s dostihy o titul Vítěze UICL) pro rok 1975 zahájeno.

Na vítěze a umístěné v obou soutěžích čekaly tyto ceny:
Vítěz obdržel trofejní dečku, zlatou plaketu UICL a pohár pořadatele, 2. pes obdržel stříbrnou plaketu UICL a pohár pořadatele a 3. pes obdržel bronzovou plaketu UICL a pohár pořadatele.
Dečky pro vítěze a plakety byly zakoupeny od UICL. Dalším finalistům byly předány ceny, které darem přivezli zástupci zúčastněných států.

Po skončení prvého dostihového dne byl uspořádán přátelský večírek v hotelu Labuť v Litoměřicích. Slavnostní zahájení provedla zástupkyně ÚV ČSCHDZ pí. Vojtěchová a president UICL p. Nause z NSR. Počáteční komunikační potíže se s postupujícím časem vytratily a průběh společného setkání našich a zahraničních chovatelů se nesl ve znamení velmi dobré společenské úrovně. Po skončení druhého dne meetingu bylo pak za zvuků hymny provedeno slavnostní spuštění naší vlajky a fanfáry lesních rohů doprovodily spuštění vlajky UICL. Vlajku pak předal předseda Klubu chovatelů chrtů Ing. Kubíček paní de Vaal z Holandska, kde se v dalším roce (1976) mělo pořádat další Mistrovství Evropy a dostih titul „Vítěz UICL“.

Vítězové UICL:
Dostihů UICL se celkem zúčastnilo 137 chrtů, z ČSSR 41 ze 48 přihlášených.

Finále greyhoundů psů:

Dečka	Postup	Poř. č.	Jméno	Majitel	Stát	Poř.	Čas v s
1.	1.z 63.běhu	135	Zorro	Lingers, Geldrop	NL	4.	30,9
2.	2.z 63.běhu	120	Clay v.d.Lichquelle	Hahn, Gam.-Wasserstetten	D	2.	30,7
3.	3.z 63.běhu	130	Marco Polo	Blank, Niefern	D	6.	31,1
4.	1.z 64.běhu	128	Ilmen del Matagato	Medina, Hoveilles	F	1.	30,2
5.	2.z 64.běhu	133	White Nose	Breslauer, Diedorf	D	5.	31,0
6.	3.z 64.běhu	125	El Toro v.d. Eichquelle	Breslauer, Diedorf	D	3.	30,8

Finále greyhoundů fen:

Dečka	Postup	Poř. č.	Jméno	Majitel	Stát	Poř.	Čas v s
1.	1z 65.běhu	149	Flying Dog´s Busy-Jane	Barth, Sindelfingenn	D	3.	30,5
2.	2.z 65.běhu	148	Firebird´s Nicole	Roth, Nürnberg	D	5.	31,1
3.	3.z 65.běhu	153	Jade of Westpark	Petitpierre, Genelier	CH	6.	32,4
4.	1.z 66.běhu	141	Dauphine of Felicity´s H.	Meijer, Netterden	NL	2.	30,4
5.	2.z 66.běhu	138	Bitchie of Windflowers	Salamoni, Safenell	CH	1.	30,1
6.	3.z 66.běhu	155	Raging Calm	Medina, Hoveilles	F	4.	30,6

Mistrovství Evropy
Dostihů o titul Evropský dostihový vítěz se zúčastnilo 112 chrtů ze 118 přihlášených. Z ČSSR se účastnilo 23 chrtů z 24 přihlášených.

Finále greyhoundů psů:

Dečka	Postup	Poř. číslo	Jméno	Majitel	Stát	Poř.	Čas v s
1	1.z 48.běhu	244	Hi-Joe of Felicity´s Home	Sweelssen, Montfort	NL	1.	29,7
2	2.z 48.běhu	234	Carmen James	Bol, Langerak	NL	5.	32,6
3	1.z 49.běhu	254	Real Work	Kowarsch,Weilim Schönbuch	D	3.	31,4
4	2.z 49.běhu	241	Gordon of Chainbridge	Stodola, Wien	A	4.	32,2
5	1.z 50.běhu	245	Kepo´s Major	Polderman, Rotterdam	NL	2.	31,2
6	2.z 50.běhu	240	Flying Dog´s Banyo	Barth, Sindelfingen	D	–	Zran.

Finále greyhoundů fen:

Dečka	Postup	Poř. číslo	Jméno	Majitel	Stát	Poř.	Čas v s
1	1.z 51.běhu	269	Lincoln Expres	Schnyder, Le Lignon	CH	–	Zran.
2	2.z 51.běhu	270	Maybell of Woodflowers	Schnyder, Le Lignon	CH	1.	30,5
3	3.z 51.běhu	260	Cockney Rebel	Crezee-Blok, Brielle	NL	4.	31,8
4	1.z 52.běhu	262	Elktra vom Venusberg	Bitzer, Böblingen	D	2.	30,5
5	2.z 52.běhu	265	Flying Dog´s Big Fire	Vegel, Oberhausen	D	3.	31,4
6	3.z 52.běhu	266	Headache	Weiss, Ramscheid	D	–	Zran.

A jak dopadli naši greyhoundi? Nejlepších výsledků mezi fenami dosáhla Ora Pražská, která se probojovala do semifinále naprosto vyrovnanými časy. Její dosažené časy by stačily na druhé místo ve finálovém běhu psů. Feny ale obecně dosahovaly vynikajících časů, takže semifinálový čas Ory nestačil na postup do finále (průměrný dosažený čas fen v semifinálových bězích byl 30,06 s  a průměrný čas psů 31,36 s).

Nejlepšího času dosáhl Olivero Pražský, který ve svém prvním rozběhu dosáhl 30,2 s a postoupil přímo do semifinále. Zde skončil ale až třetí a do finálového běhu nepostoupil. Oba sourozenci asi potřebovali ještě trochu toho potřebného „závodnického štěstíčka“.

Ve finálových časech již takové rozdíly nebyly, neboť účastníci byli po třech (v jednom případě dokonce i čtyřech!) bězích značně unaveni. Psi dosáhli průměrného času – 31,38 s, finále dokončilo pět psů, jeden pro zranění nedokončil, feny dosáhly průměrného času – 31,05 s a finále dokončily pouze čtyři feny. Dvě pro zranění dostih nedokončily, mezi nimi Lincoln Expres, nejrychlejší greyhound celého Mistrovství. Tato zranění ve finále musela zahraniční účastníky velmi mrzet a určitě si nejlepší vzpomínky na dostihy v Československu neodnesli – nicméně, byla to daň tehdejšímu dostihovému systému, který tenkrát všichni akceptovali.

Dostihů se zúčastnili naši nejlepší psi a feny. Byla to velká zkušenost a hlavně prověření kvality chovu. Výsledná umístění odpovídala tehdejším možnostem našich svěřenců. Bylo to vlastně první velké měření sil se zahraniční konkurencí. Mnozí naši chrtaři neměli tehdy možnost vůbec vycestovat (získání devizového příslibu bylo dost problematické. Výjezd nebyl brán jako reprezentace ale jenom jako rekreace) a zřejmě i vzhledem k této situaci rozhodla UICL o pořádání tohoto Mistrovství na území Československa. Bylo to velmi vstřícné gesto.

Naši zástupci tedy skončili v semifinálových bězích a žádný greyhound se do finálového běhu neprobojoval. Musíme mít na paměti, že tehdejší možnosti našich chrtařů nebyly takové, jako dnes. Kvalitní granulované krmivo, které by bylo vhodné pro psy v zátěži ještě neexistovalo, komplexní minerální a vitaminové doplňky se špatně sháněly, veterinární lékaři se profesně věnovali hlavně hospodářským zvířatům a malá domácí zvířata pro ně byla spíše zájmovou činností. Naštěstí byli mezi veterináři také majitelé chrtů, a tak byla alespoň základní péče zajištěna. Ani tréninkové podmínky nebyly nejlepší – neexistovala žádná kvalitní stálá dostihová dráha a na loukách se jen těžko natrénuje evropský šampion, byť sebelepšího původu. Také odborného metodického materiálu bylo jak šafránu.

Pár našich chrtařů se ze situace poučilo. Na vlastní oči se přesvědčili, že v chovu dostihového greyhounda se nelze obejít bez dalších vhodných importovaných jedinců – tedy greyhoundů z prověřených dostihových linií. A co se týče tréninku – stálá dostihová dráha se jevila jako nezbytná.

Začíná se kalkulovat s krytím v zahraničí, dovozem odpovídajících chovných jedinců i s možností výstavby stálé dostihové dráhy. Zahraniční krytí či dovoz psů však stále nebyl pro většinu chovatelů jednoduchou záležitostí. Teprve od roku 1989 bylo možné volně vycestovat bez žádosti o devizový příslib.

Mistrovství UICL a Evropy se již nikdy na našem území nepořádalo. Až v červnu 2005, Mistrovství světa FCI, historicky poprvé v Česku, na dostihové dráze v Mladé Boleslavi.

Děkujeme paní Aleně Stuchlé (Škorpilové) a paní Dr. Vítkové, dlouholeté chovatelce a majitelce chovatelské stanice Whittiko-Bohemia, za podnětné připomínky. Dík patří i panu Z. Němečkovi, majiteli chovatelské stanice whippetů Cordis, za zapůjčení některých materiálů.

Sedmdesátá léta
Sedmdesátá léta se všeobecně nesla politicky v duchu „normalizace“. Ta se nevyhnula ani dostihům chrtů. Například 10. 6. 1973 uspořádala pražská kynologická organizace chovatelů chrtů národní dostihy v Milovicích, pro pobavení sovětských vojáků. Ceny vítězům předával plukovník okupační armády Ježkov. Raději ale na toto neslavné období rychle zapomeňme.

Jaké významné události a novinky v dostizích chrtů přinesla sedmdesátá léta?
Od roku 1970 byli pravidelně každý rok zveřejňováni „vítězové“ celé dostihové sezony. Dostihový vítěz byl vyhodnocen podle celkového počtu bodů, které získal za určité, předem stanovené dostihy. Systém se několikrát měnil, ale podstata zůstala u ČMKU / FCI dostihů stejná až do současnosti.

Prvními dostihovými vítězi se stali greyhoundi: pes Dante Sunset a fena Ajka Szerdi Padok . Soutěže se zúčastnilo 35 psů a 36 fen.

Od roku 1973 byl titul Dostihový vítěz zapisován do průkazu původu. Jen malý počet psů a fen běhal několik sezon a málokterý greyhound se tak mohl stát několikanásobným vítězem.

Od roku 1972 byl zaveden kontrolovaný chov a byl také upraven chovatelský řád. Pes i fena musejí mít platný chovný svod a splněný tzv. limitní běh. Po dvou letech musí mít chovný jedinec vždy nový posudek s prodloužením chovnosti a při případné změně podmínek limitního běhu musí znovu absolvovat i ten. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let se však tyto zbytečně složité podmínky postupně vytrácejí.

V roce 1976 byl chovatelský řád opět doplněn – platnost chovného svodu se prodlužuje na tři roky a chovnost jedinců všech plemen chrtů končí posledním dnem kalendářního roku, ve kterém dosáhne fena 8. roku a pes 9. roku věku. Limitní běh se zapisuje do průkazu původu. Zápis provádí předseda dostihové komise Klubu. Současně se upravují i podmínky limitního běhu: a) přímá dráha 300m, b) výběh z kotců, c) každý pes/fena samostatně, d) s košíkem, e) bez dečky. Bod a) ale nebýval někdy dodržován, neboť přímá dráha potřebných parametrů nebyla vždy k dispozici.

Další velké změně podlehlo hlášení názvů chovatelských stanic. Do 17. 12. 1973 byly žádosti jednotlivých chovatelů zasílány plemennou knihou ke schválení na generální sekretariát FCI do Belgie. Od tohoto data bylo ale vyřizování dalších žádostí o chráněné názvy chovatelských stanic zastaveno. Důvod – sekretariát FCI oživil starší nařízení, podle kterého se mělo za chráněný název stanice v rejstříku FCI zaplatit 200 BFR. Federální výbor Mysliveckých svazů v ČSSR se rozhodl na Valném shromáždění FCI dne 18. 6. 1974 zapisovat chovatelské stanice od 1. 1. 1974 pouze do národní evidence, bez oznamování na FCI do Belgie.

Z tohoto rozhodnutí asi mnozí chovatelé neměli radost. Stanice mohla mít pouze český nebo slovenský název. Kdo chtěl svá zvířata exportovat do zemí FCI, nemohl uvádět svoji chovatelskou stanici. Až od 1. 9. 1993 je opět prováděna výhradně mezinárodní registrace chovatelských stanic. Chráněný název se ověřuje v Bruselu tak, aby se předešlo duplicitě. Tento krok, v souvislosti s předchozím stavem, přinesl některým chovatelům drobný problém – byli vyzváni ke změně názvu své stanice. Mnozí to vyřešili přidáním slova „“Bohemia““ k původnímu názvu, někteří však museli název změnit radikálněji. Je otázkou, zda předchozí úspora belgických franků stála za tyto následné zmatky.

Již od roku 1973 se začínal Klub chovatelů chrtů zabývat problémem exteriéru dostihového a výstavního greyhounda. Zdůraznil, že není správné rozlišovat typ na výstavní a dostihový. Ani mezinárodní standard toto rozlišení neprovádí. Chovatelé u nás se většinou věnovali jak exteriéru, tak i dostihům, a na našich zvířatech se často demonstrovali správní jedinci jako vzor pro mezinárodní rozhodčí. Naši greyhoundi byli nejen pěknými představiteli svého plemene, ale byli také poměrně rychlí.

Svět i západní Evropa (jako již dlouho před tím i země původu greyhounda – Anglie) v té době ale již nabírají poněkud odlišný směr. Chovatelé začínají specializovat své chovy pro výstavy, či dostihy. Jak později uvidíme, tento trend jsme v začátcích nepodchytli, což pak mnohým přineslo četná zklamání. Pěkný a poměrně rychlý greyhound má jistě vše, co má dle standardu mít. Je bezesporu psem pro radost i dobrým společníkem, koneckonců se řadí mezi společenská plemena. Na výstavách či dostizích se ale v současné době jen těžko dostává mezi opravdovou špičku, reprezentovanou specializovanými chovy.

Početní stav členské základny Klubu přesáhl na konci sedmdesátých let únosnou mez pro zachování dosavadního systému centrálního řízení. Výbor proto rozhodl o zřizování poboček klubu, rozdělených podle krajů. Pobočky byly uvedeny v činnost v roce 1977. ČSCHDZ neměl zájem, aby byly zřizovány nové kluby, chtěl všechny odbornosti řídit Ústředním výborem. V jednotlivých okresech proto zavedl Okresní výbory ČSCH, které měly dohlížet nad organizacemi, bez ohledu na to, zda se jedná o chov drobného hospodářského zvířectva, psů či koček. Byly zřizovány Základní kynologické organizace, ve kterých museli být členové zaregistrováni a teprve potom se mohli stát členy zájmových kynologických klubů. Samostatná činnost klubů byla opět obnovena až po vzniku ČMKU. Klub chovatelů chrtů se s tímto opatřením rozumně vyrovnal ustavením poboček, které se později změnily na Základní organizace. Klub, jako celek, zůstal zachován se šesti pobočkami: střední Čechy, východní Čechy, západní Čechy (i pro jižní Čechy), severní Čechy, jižní Morava a severní Morava.

V chovu greyhoundů se v menší míře začínají objevovat importy a dochází i k zahraničním krytím. Ve vrhu J – Sunset se můžeme setkat s potomky irského modrého psa Gril Samovar (Finolas Yarn – Flaming Lady), který byl dovezen z Maďarska. Manželé Vítkovi (chov. st. Wittiko-Bohemia) dovezli ze Švýcarska psa Yellow v. Oranje ( Spy Work – Quickly v. Oranje ), který se stal otcem vrhů I a CH „Sunset“, a B, C, D, E, „Wittiko Bohemia“. Oba tito psi byli ve své době značným přínosem. Chovatelé ale jejich potenciál v dalším chovu patřičně nevyužili a vhodně na něj nenavázali dalšími importy. Tato krev se proto z dostihových chovů postupně vytratila.

Velkým překvapením, až senzací sedmdesátých let, se dalo nazvat otevření první stálé československé dostihové dráhy v Lednici na Moravě. Dostihová dráha byla vybudovaná na neplodné a bažinaté půdě. K přeměně bažiny, na tehdy poměrně moderní dostihovou dráhu, bylo zapotřebí nezměrné obětavosti skupinky moravských nadšenců, která zahájila budování dráhy na jaře v roce 1977. Již 30. 7. 1977 zde byly uspořádány první bodovací dostihy. Závodilo 95 chrtů za účasti asi 2000 diváků. Tento úspěch povzbudil členy jihomoravské pobočky natolik, že si předsevzali přebudovat dráhu v Lednici tak, aby odpovídala požadavkům Mezinárodní unie klubů dostihových chrtů/UICL. Nadšením hrstky místních fanoušků dostihového sportu, kteří dovedli svůj elán přenést i na další příznivce, vznikl, za pomoci místních i okresních orgánů, dostihový areál v kouzelném, turisticky velmi navštěvovaném prostředí. Nová dráha se brzy stala chloubou československé kynologie.  Pro stavbu dráhy muselo být přemístěno tři tisíce m3 zeminy, která byla v zatáčkách upravena do sklonu 8%. Posléze byla dráha urovnána a znovu oseta trávou. Je to jediná travnatá klopená dráha v Česku a svého času patřila k nejmodernějším v Evropě. Bylo vybudováno technické zařízení vlastní závlahy. Vytvoření a udržování trávníku na dráze je ale problematické, neboť zemina je tu jílovitá a tvrdá. Tráva se na ní ujímá jen s velkými obtížemi. Celá trať je na vnější i vnitřní straně oplocena. Na straně startu směrem k cíli je vedle vnějšího oplocení vytvořena řadou pletiva další ulička pro majitele soutěžících psů, aby tito nevstupovali na dostihovou dráhu, když chytají v cíli své svěřence. Tažné lanko se tradičně pohybuje na kladkách a je poháněno elektromotorem.

Již při prvním dostihu byl zapojen videorekordér. Tak je každý doběh snímán a rozhodčí nejsou odkázáni jenom na svůj subjektivní postřeh. Když se zadíváte na střed dráhy, je jen velmi těžké poznat pouhým okem, že se nejedná o rovinu, ale umně vytvořené dno možného rybníka pro případ, že by se falešné odtokové rameno Dyje přeplnilo vodou. Praktičnost tohoto návrhu se ukázala při povodni, která postihla Moravu v roce 1999. Uprostřed dráhy se utvořil cca 60 cm hluboký rybník, ale samotná dráha zůstala nedotčena.

Postupem doby se kolem dráhy soustředil personál, který se průběžně měnil. K lednické dostihové dráze neodmyslitelně patřil pan Jan Pospíšil, dlouholetý komentátor dostihů, který dojížděl do Lednice až od Brna. Diváci i účastníci se již předem těšívali na nějaký svérázný komentář k jednotlivým běhům. Jeho mile specifická čeština a bohatá slovní zásoba byly vždy takovou třešničkou na dostihovém dortu. Pasáž o lednické dráze proto ukončíme jeho oblíbenou větou: “ Pes, když chce, tak doběhne po třech a kdyby moch, doběhne aj po dvoch.“

Pokračuje i snaha dostat dostihy chrtů na koňské dráhy. Tak např. 29. 7. 1978 pořádá ČSCHDZ ZO Radotín rovinné dostihy v pražské Chuchli, na které se samozřejmě přijímaly i sázky. Startovalo vždy osmičlenné pole chrtů. Zúčastnilo se 30 greyhoundů, afgáni, saluki i barzojové. Divácky atraktivní podívaná končila Putovní cenou Dagga Sunset (Dagg bude představen v dalším pokračování), pro 8 greyhoundů s nejrychlejšími časy.

Sedmdesátá léta byla obecně i celosvětově velmi významným obdobím pro dostihy greyhoundů. Státy, kde již dříve prakticky proběhlo rozdělení greyhoundů na výstavní a dostihové, založily v roce 1971 Světovou federaci pro dostihy greyhoundů – WGRF/The World Greyhound Racing Federation/. Hlavním posláním této federace, která velmi rychle získala odborný kredit, byla koordinace dostihů a organizace diskusních fór mezi všemi státy, kde se dostihy greyhoundů staly nejen masivním národním sportem, ale i značně komerčním odvětvím. Zakládajícími státy byly: Austrálie, Irsko, Mexiko, USA, Velká Británie a Španělsko. Prvým prezidentem WGRF se stal Jack Ledoux (USA) a Seamus Flanagan (Irsko) byl zvolen generálním tajemníkem.

Postupně vznikají nové chovatelské stanice, jiné naopak po prvním či druhém vrhu z různých důvodů ukončily svoji činnost. Takový je už život. S chovem dostihových greyhoundů tohoto období jsou spjaty především vám již známá stanice Sunset, dále pak Bítls – paní Evy Štědré, Wittiko-Bohemia – manželů Vítkových z Kolína, Hravá – V. Vávry z Hubenic a Swift.

V roce 1971 začala v chovu greyhounda působit další významná chovatelská stanice pana P. Vališe a paní M. Hanušové (později manželů) – SWIFT. První fenkou této stanice byla níže zmíněná výborná fena Diana Sunset. Další chovnou fenou stanice Swift byla žíhaná Andrea of The Loneliness Well (Alan ze Širých plání x Gitta Tilli Pražská). I Andrea byla poměrně úspěšná na dostihových drahách a ještě lepší uplatnění pak nacházela na výstavách. Dala stanici vrhy B, D a F. Otcem všech vrhů byl Domino Bujan (O Dominovi, byť časově patřícímu také do tohoto období, i o jeho významu pro chov jsme psali již dříve. V souvislosti s Dominem možná stojí za aktuální zmínku, že se pro tento rok uvažuje, v rámci programu dostihové dráhy Praskačka, o speciálních bězích výstavních greyhoundů, o cenu tohoto význačného psa.)

Další chovnou fenou byla Tanisa Astoreth , nar. v roce 1970, (Zoran v. Birknershof x Alba Area Steja) Tanisa je matkou Hobby (NV, KV, DV, M ČSSR, ČSR, Polska 1973), která byla také prvou odchovanou fenkou stanice Swift, na jejíchž potomcích se dále chovalo: dcera – Niké, vnučky – Dubarry, Delfi, ale i bratr Hall Swift a syn Norton Swift. Na odchovech stanice Swift již občas začíná být patrné dělení na spíše výstavní a spíše dostihové linie.

Čistě výstavní jedinci se objevují po dovezených německých fenách Eick´s Kyra a Eick´s Mira. Otcem obou fen byl Apoll von Zarten, který přes svého otce vedl jednu z prvních západních výstavních linií. Ve spojení s krví „“v. Birknershof““, (která se skrývá za slávou dnešních psů Happy Hunter´s) se tak stal otcem „průkopníků české show“ linie.

My se však budeme i nadále zabývat především dostihy.
Další chovnou fenou byla béžová Glenfuir Lass, nar. v roce 1977 (Westmead County – Adamstown Ruby). Byla dovezena z Anglie do Holandska a odtamtud k  nám. V jejím rodokmenu můžeme nalézt dostihová esa, jako byli Prairie Flash, Solar Prince a Monalee Champion. V Anglii startovala pouze dvakrát na „nezávislých drahách“ a poté pro zranění odešla do chovu, kde měla dva vrhy. Glenfuir Lass, původem bezesporu jednička ve své době, se v českém chovu stala matkou vrhů P, U, V, A a B – Swift. Bohužel, ani potomci této fenky nebyli plně využiti k další produkci čistých dostihových linií.

V roce 1981 dala Hobby Swift vrh N-Swift. Kryta byla tehdy evropskou hvězdou a finalistou ME, psem Gigant v. Venusberg, v jehož rodokmenu nacházíme špičku 60. let, jako byl Best Work a Spalowil´s Ambassador. Z tohoto spojení lze vzpomenout poctivou a dlouholetou dostihovou fenu Niké Swift (M SSR 82, M Soc. států 83, M ČSSR 83, 84).

Dalším nositelem krve Giganta byla z Německa importovaná fena Akita of Vineyards, nar. roku 1978. Tato písková Gigantova dcera byla produktem příbuzenské plemenitby 2×2 na svou babičku Dubary v. Venusberg, Mistryni Evropy 72. Akita, ač běhala pouze jednu a půl sezony, stala se mimo jiné Mistryní SSR, ČSR, ČSSR, Dostihovým vítězem a Dostihovým šampionem. Poté, po obnovení vážného zranění, odchází do chovu. Byla čtyřikrát kryta. Otcem vrhu S byl Hi-Joe of Felicity´s Home (Spy Work x Deflipper), evropská hvězda dostihových drah. Joe byl Mistr Evropy a UICL a samozřejmě holandským mistrem. Otcem vrhů X, Y a Z byl spíše „výstavní“ Princ Swift, který ale nebyl na dráze tak spolehlivý, jako jeho fenomenální bratr Pierre Swift (oba po Tric-Trac of Felicity´s Home z Glenfuir Lass), který se v letech 1983 –1985 stal Dostihovým vítězem a mohl se pyšnit spoustou vyhraných dostihů.

Poslední vrh Akity byl s importovaným psem Xanteros of Felicity´s Home. Xanteros, nar. v roce 1980 (Hi Jo of Felicity´s Home x Lady Fosbury), byl jediným známým potomkem-psem špičkové irské feny Lady Fosbury. Xanteros byl bohužel nespolehlivý pes na dráze, přesto ale byl dále použit v chovu stanice „Swift“.

Další významná fena byla Whitesok´s of Felicity´s Home, dovezená z Holandska. Její matkou byla Westmead Felicity (Westmead County x Dogstown Able po Kilberg Kuda) jejím otcem byl již několikrát zmiňovaný Hi Joe of Felicity´s Home. Tato rychlá fena byla kryta psem Hallem Swift pro vrh R-Swift.

U Vališů působila i Vega Swift (Xanteros of Felicity´s Home x Glenfuir Lass),šamp. K a V 1988, M ČSSR 1985, M ČSR 1985 a 1988. Vega pocházela z velmi vyrovnaného vrhu, kdy na dostihových drahách byli vídáni i její bratři Vikomt, Viki a Vigi. Pro její jediný vrh v chovatelské stanici Swift – vrh CH, byl použit Sun Flash du Puits a Loups, francouzský šamp. K a V UICL. Poslední vrh chovatelské stanice Swift se narodil 21. 4. 1990. Matkou vrhu byla Aranka Swift a otcem byl Diplomat Riuna.

Dalšími chovatelskými stanicemi tohoto období byly: „z Karlovarských pramenů“ chovatele Z. Křivánka z Karlových Varů, „of Sussex“ chovatele Dr. Kocourka z Brna, “ Arnold Rapido“-chovatel byl Jiří Uhlíř rovněž z Brna, „Gervej“ chovatele Ant. Vejsady z Kolína, „ze Štolmíře“ chovatele M. Dlabaly, „Aquilqia“ chovatelky A. Kovářové z Karlových Var, „z Počernického mlýna“ chovatele J. Suchého, „Amón-Ré“ chovatelky Milady Šilerové z Brna, „od Švarné Hanky“ chovatelky H. Krupové z Poděbrad, „Huricane-Bohemia“ chovatelky Jitky Čihákové ze Znojma, „Jar-Voj“ chovatelky J. Vojtěchové, „Rarach“ chovatelky Dagmar Nebezké, „z Grévy“ chovatelky B. Albrechtové z Brna, „z Dostihového dvora“ chovatelky Jany Brožové z Kraslic (dcera pana Štýbnara), „Jashav“ chovatele Ing. Jana Slavíčka z Havířova, „ze Žitoměře“ chovatelky Aleny Chromé z Prahy, a dále pak „Hyady“a „Havanota“.

Galerie významných greyhoundů

AJKA SZERDI PADOK (Heiros Castele´s Holm x Iris of Chainbrige)
Ajka byla jednou z nejlepších dostihových fen své doby. Pocházela z chovu pana Szerdiho, maďarské národnosti, který choval greyhoundy celoročně v kotcích, v přirozených podmínkách. Její původ předurčoval výbornou výkonnost. Ajka úspěšně zahájila svoji dostihovou kariéru v roce 1969, kdy byla poprvé oceněná jako nejlepší fena. V roce 1970 získala titul dostihový vítěz za 14 dostihů. Zaznamenala 7 vítězství, dvě druhá místa, jednou byla třetí a jednou čtvrtá a pátá. Dvakrát se neprobojovala do finále.

V roce 1971 startovala pouze třikrát, protože se věnovala svým mateřským povinnostem. 30. 7. 1971 se jí narodilo osm štěňat (dvě musela být utracena) v chovatelské stanici Fit. Otcem vrhu byl mezinárodní šampion Domino Bujan.

V roce 1972 se Ajka Szerdi Padok vrátila na dostihovou dráhu a znovu získala titul Dostihový vítěz. Koncem roku ji ale opakovaná zranění trvale zařadila do chovu. 29. 11. 1973 měla vrh E v chovatelské stanici Fit. Otcem vrhu byl Agil Fit. Dle podkladů zanechala potomky i v chovatelské stanici Skotská Dolina (vrh A), majitelky M. Holdošové.

DAGG SUNSET (Lion´s Mylord x Astra z Podbabské kotliny)
Dagg pocházel ze sedmi štěňat, což byl velký počet na drobnou Astru. Proto byl, spolu s jednou ze svých sester, „“podložen““ pod kojnou fenu – hrubosrstou foxteriérku ostré povahy. Pozdější dostihový favorit tak vyrůstal ve společnosti svých nevlastních sourozenců, bílých klubíček s černými nosy a ostrou loveckou povahou. Z Dagga vyrostl žíhaný, středně velký pes, který patřil na počátku sedmdesátých let k stálicím dostihových drah. Své starty často proměňoval ve vítězství. Běhal intenzivně po dobu pěti sezón. Jeho první start byl v 10. 8. 1969 v Poděbradech. V rozběhu zvítězil a umístil se na 6. místě ve finále. Startoval tehdy ve stáří 16-ti měsíců. V průběhu roku se ale neustále zlepšoval a jeho pouhé tři starty ho vynesly na 5. místo v soutěži o nejlepšího greyhounda – psa, které se zúčastnilo 18 psů. V následujících letech získal Velkou cenu Karlových Varů, stal se Mistrem ČSR v roce 1970, 1971, 1972, Dostihovým vítězem pro rok 1971 a Vítězem VI. ročníku Štýbnarova memoriálu v roce 1971.

V roce 1972 dosáhl národního rekordu v Lysé n/Labem – 475m/29,9 s. Rok 1973 začal pro Dagga velice slibně. V Hradci Králové byl ve finále druhý, v Kynšperku už byl vítězem a ve vítězství proměnil i start ve Františkových Lázních. Poté byl připravován na Mistrovství ČSSR, které se v tomto roce konalo v Bratislavě.

Dagg byl nejen rychlý pes, ale měl i výstavní úspěchy. Byl držitelem titulů CAC, r. CACIB, CACIB. Byl zařazen mezi chovné psy. Působil v chovatelské stanici Sunset, s fenou Arianou Astoreth měl vrhy E, F, G. V chovatelské stanici Arnold Rapido s fenou Aris Arbanasy dal vynikajícího psa Amíra, který působil v chovu v Maďarsku a jeho krev se k nám vrátila s dovezenou fenkou Ursulou Nyakigláb. Daggova krátká chovná působnost byla úspěšná. Jeho potomci dobře běhali a získávali i úspěchy na výstavách. Nejúspěšnější byl vrh E, kde jasně vynikal El-Mylord. Mylord se stal Mistrem ČSR 1973, Dostihovým vítězem 1973, Mistrem ČSR 1974, stal se také vítězem prvého ročníku memoriálu svého otce Dagga. Jeho bratr, El-Cid, byl Ch. Polska, držitelem 2 x CACIB. Působil také jako chovný pes v chovatelské stanici „“od Švarné Hanky““. El-Cida vlastnil herec Otomar Korbelář. Vrh F byl rovněž úspěšný a je jen škoda, že prakticky celý následný vrh G byl exportován do zahraničí.

Dagg zemřel na dostihové dráze v Bratislavě 11. 8. 1973, krátce před cílem 2. rozběhu. Dostihy to byly náročné. Mistrovství ČSSR provázela teplota 30°C ve stínu a teplota na slunci se mohla blížit až k 50°C. Majitelé byli celou dobu nabádáni, aby se svými psy nebyli na přímém slunci. K úkrytu jim měl posloužit blízký lesík (Starý háj), kde měli setrvat až do startu dostihu. Dagg vedl asi o dvacet metrů před ostatními a místo aby běžel rovně do cíle, „“vletěl““ přímo pod ochrannou síť. Pitevní protokol hovoří stroze – ruptura aorty. Mistrem ČSSR se tak stal jeho syn El-Cid Sunset. Na počest Dagga Sunset se každoročně v Bratislavě běhal jeho memoriál. Dne 28. 9. 1975 se běžela „Cena Dagga Sunset“ i v Dolanech .

DIANA SUNSET (Lion´s Mylord x Astra z Podbabské kotliny)
Diana, Daggova sestra, byla zakladatelkou chovatelské stanice Swift. Žíhaná fena, s trochu hrubší srstí, vysoká 67cm, byla úspěšná na dostihové dráze – stálá účastnice a vítězka finálových běhů. Závodila v období, kdy účast fen byla velká a startovalo někdy i více jak 20 fen. V roce 1970 se umístila v soutěži o Dostihového vítěze na druhém místě za Ajkou Szerdi Padok. Byla držitelkou výstavních titulů: CAC, CACIB, CWC a Vítěz Polska.

10.7. 1971 se jí narodil první vrh a tímto dnem také odstartovala známá chovatelská stanice Swift manželů Vališových. Po rodičovských povinnostech se fenka znovu vrátila na dostihovou i výstavní dráhu. V Budapešti v roce 1972 získala titul CAC a CACIB, v Hradci Králové si vyběhala titul Mistr ČSR. Ještě v témže roce se stala matkou vrhu C-Swift a stačila získat i titul Klubový vítěz. Ani v roce 1973 nezahálela a na dostihové dráze znovu dokázala, že nepatří ještě do „starého železa“. V Bratislavě si doběhla pro druhé místo v dostihu o Mistra ČSSR za Tanisou Astoreth. Od roku 1974 už zůstala trvale v chovu. Její potomci byli úspěšní na dostihové dráze a zvláště pak na výstavách. Například Cassio se stal I.Ch., Mistrem socialistických států a Dostihovým vítězem. Úspěšné byly i feny Constancie, šampionka Polska, rovněž tak Clarisa. Z vrhu E-Swift pak Eléen a Eddita. Ve vrhu G-Swift byli velice úspěšní Grisette (19 x CACIB) a Gelert (16 x CACIB), kteří mnohonásobně splnili podmínky pro udělení titulu I.Ch. a stali se významnými nejen v Polsku, ale i v západní Evropě.

OLIVERO PRAŽSKÝ, ORA a OLA PRAŽSKÁ (Dante Sunset x Janeta Pražská)
Sourozenci byli častými účastníky dostihů a také jejich vítězi. Olivero dal v chovatelské stanici Pražská vrh „“R““. Z tohoto vrhu se pak fena Ruby Pražská stala zakladatelkou další známé chovatelské stanice Filemino. Vrh „“A““ měl Olivero v chovatelské stanici Jar – Vor. Fenka Agáta se pak stala chovnou fenou v chovatelské stanici Riuna, která později také významně ovlivnila další chov greyhoundů. V této stanici posléze Olivero pobýval a stal se otcem vrhu C – Riuna. Ora působila v chovu z Dostihového dvora, Ola pak v chov. st. Jaromi.

Osmdesátá léta se nesla ve znamení budování dostihových drah. Výstavba prvé české dráhy v Lednici se stala inspirací i pro další dostihové fandy.  Dráha je travnatý ovál o délce 480 m.

Dostihová dráha v Kolíně Druhá stálá dostihová dráha byla vybudovaná díky nesmírnému nadšení a obětavosti členů Českého svazu chovatelů, ZO 3 chovatelů psů v Kolíně. Tato organizace nepatřila mezi největší. Měla 40-50 členů, ale těch, kteří nelitovali nespočet hodin, dní, týdnů, ba měsíců usilovné práce, bylo asi deset. Tím obdivuhodnější je to, co se jim podařilo vybudovat za pomoci místních správních orgánů. Vznikla tak druhá stálá dostihová dráha v ČSSR a základ celého dostihového stadionu, který je umístěn v překrásném prostředí na břehu slepého ramene Labe. Při výstavbě dráhy bylo nutno přemístit na 3000 m3 zeminy, osadit přes 500 sloupků vnitřního ohražení dráhy, oplocení celého areálu a vybavit dráhu dalšími nezbytnostmi. Počet odpracovaných brigádnických hodin se nedá spočítat. Dráha je travnatý ovál o délce 480 m a poloměru zatáček 40 m (bez převýšení). Velká plemena startují z boxů umístěných uvnitř oválu, boxy pro malá plemena, která běhají 360 m, jsou umístěny vně prvé zatáčky. Také věž pro zařízení k vlečení umělé návnady je umístěna vně prvé zatáčky. I na této dráze byla při zahajovacích dostizích instalována automatická časomíra, umístěná ve věži pro rozhodčí. Dráha byla slavnostně otevřena v sobotu 20. června 1981, kdy zde byly uspořádány první bodovací dostihy, kterých se zúčastnilo přes 100 chrtů. Téměř v padesáti rozbězích startoval každý chrt dvakrát. Do finálových běhů postupovali jen ti s nejlepšími časy.

Dostihová dráha Kraslice
V roce 1981 se uskutečnil velký sen pana Štýbnara – stálá dostihová dráha. Konec sezony proto právem proběhl 26. 9. 1981 právě zde. 16. ročník Štýbnarova memoriálu se mohl uskutečnit díky členům ZO ČSCH v Kraslicích, kteří přispěli obětavou prací. Tři roky trvalo, než se mohl uskutečnit první dostih. Tomuto slavnostnímu zahájení ale předcházela smutná událost pro tuto dráhu. Krátce před dokončením, v druhé polovině roku 1980, když se plánoval první dostih a hlavně další ročník Štýbnarova memoriálu, přišla velká povodeň a tuto dráhu zcela zničila. Vniveč tak přišlo nespočet brigádnických hodin a dalších 1200 hodin se muselo následně odpracovat na obnovení celé dráhy. Štýbnarův memoriál se z tohoto důvodu poprvé v roce 1980 nekonal.

Obnovená dostihová dráha měla netradiční tvar dlouze protáhlé podkovy. Nebyl to tedy onen běžný ovál. Byly to dvě dlouhé rovinky s jednou velkou, mírně klopenou zatáčkou s poloměrem 45 m. Pro velká plemena chrtů měřila 480 m, malá plemena běhala na vzdálenost 350 m. Tato trať tehdy velice dobře vyhovovala všem chrtům. Čas byl měřen automatickými stopkami s fotobuňkou.

A aby té smůly nebylo málo, i tato dráha byla z územních důvodů v roce 1982 zrušena a musela ustoupit bytové zástavbě. Postavila se však znovu další dráha o stejných parametrech, ale ani ta neměla dlouhého trvání. Jak muselo asi být obětavým členům, a zvláště panu Štýbnarovi, když v roce 1985 i tato dráha mizela pod skládkou odpadu. Nepomohlo ani čestné členství představitelů MěNV v místní základní kynologické organizaci. Žádná další dostihová dráha se již po těchto smutných zkušenostech v Kraslicích nikdy nepostavila.

Dostihová dráha Mladá Boleslav
V současné době je, po zániku dostihové dráhy v Kraslicích, naší třetí stálou travnatou dostihovou dráhou. Na Krásné louce v Mladé Boleslavi se již tradičně pořádaly výstavy a na provizorní dostihové dráze občas i dostihy chrtů. Bylo ale potřeba několika let, než bylo možné vystavět trvalou dostihovou dráhu. Velkým problémem byla poloha louky. Areál byl totiž pod úrovní hladiny stoleté vody a proto často zaplavován. Bylo nutné udělat značnou navážku.

Pan J. Šimek, ředitel výstavy, vedoucí dostihů a zároveň předseda místní Základní organizace, prohlásil, že dostihová dráha bude, a také své slovo splnil. V roce 1986 přibyla novostavba budovy o ploše 500 m2, se společenskou místností o rozloze 180 m2, s klubovnou, veterinární ošetřovnou, sociálním zařízením a dalším vybavením. Již od listopadu roku 1985 zde stála dvoupodlažní věž určená pro rozhodčí, časoměřiče a ostatní personál. Na vrcholu věže bylo umístěno zařízení pro vedení návnady.

Dostihová dráha zde vznikala za podpory MěNV a za pomoci Státního statku v Katusicích, který s dostihovou dráhou dlouhodobě spolupracoval (zapůjčování louky, kosení a sklízení sena podle potřeb ZO). Dráha měří pro velká plemena 485 m, pro malá plemena 360 m a má travnatý povrch.

V sobotu 27. 8. 1988 v 10,00 hodin byl symbolickým přestřižením pásky otevřen vchod z Luční ulice do areálu chovatelů na Krásné louce v Mladé Boleslavi. Areál vybudovali v rámci akce „“Z““ členové Základní organizace ČSCH Mladá Boleslav – město, ve spolupráci s Městským národním výborem v Mladé Boleslavi a ÚV Českého svazu chovatelů. Celý areál byl postaven za necelé tři roky (říjen 1985 – srpen 1988). Hodnota díla byla odhadnuta na 3 109 000 Kčs, odpracovalo se celkem 18 884 hodin.

Týden po slavnostním otevření čekala na areál a jeho provozovatele zatěžkávací zkouška. V sobotu 3. 9. 1988 se zde konala oblastní výstava psů, jejíž součástí byla speciální výstava chrtů, svatobernardských psů a landsérů, se zadáváním titulů CAC. V neděli 4. 9. pak byly na programu dostihy chrtů – mistrovství socialistických států. Byla to zkouška jak se patří. Po několikadenním dešti se totiž Krásná louka změnila v bažinu. Řeka Jizera, která svírá areál, opět ukázala co umí.

Stálá dostihová dráha na Slovensku Povoda
Pro úplnost přehledu se krátce zmíníme i o této dráze. V blízkosti Dunajské Stredy leží malá obec, s názvem Povoda. Tato obec není velká, ale přece zde existovaly hned dvě základní organizace Slovenského zväzu chovateľov, jejichž členové se zabývali chovem čistokrevných psů. Prvá povodská základní kynologická organizace vznikla v roce 1983 a mezi zakládajícími členy byli také majitelé chrtů, kteří si dali za úkol vybudovat stálou dostihovou dráhu, která by byla první na Slovensku.

Po třech letech hledání pozemku odpovídajících parametrů, ho získali teprve za pomoci MNV Kútniky a JRD Kútniky. Na katastru obce Kútniky, do něhož Povoda náleží, dostali k dispozici louku poblíž vesnice, v krásném prostředí u lesa a u vody. Byla podmočená a neměla ideální tvar. Proto také zde nebylo možné postavit klasickou oválnou dostihovou dráhu.

Dráha, vybudovaná úsilím členů kynologické ZO SZCH v Povodě, má tvar podkovy. Je dlouhá 420 m, široká na rovinkách 6 m a v zatáčce 8 m. Poloměr zatáčky je 45 m. Členové organizace tu odpracovali více než 2 500 brigádnických hodin. Na celou akci ale nebyli sami. Velice aktivní byli i členové Klubu chovateľov chrtov a dalmatinských psov SZCH. Členové místní organizace odpracovali další brigádnické hodiny za pomoci JRD Kútniky. MNV v Kútnikách jim na oplátku věnoval 300 sazenic ptačího zobu na vytyčení vnější bariéry kolem dráhy.

Dne 5. 10. 1986 se zde konalo mistrovství SSR v dostizích chrtů, které ukázalo, že dráha je rychlá a přitom bezpečná.

Z výše zmíněných drah jsou v ČR stále v provozu Mladá Boleslav, Lednice a Kolín. Tyto dráhy jsou bez zásadních připomínek přijatelné pro všechna plemena chrtů, s výjimkou greyhoundů. Jak vypadají dnes? Dejme dále slovo paní Janě Havlové, majitelce i chovatelce greyhoundů a dlouholeté účastnici dostihů.

Dráha v Mladé Boleslavi
je na břehu Jizery a často bývá zatopena vodou – proto je málokdy použitelná. V letošním roce (psáno v roce 2004 – JaP) se dočkala opraveného povrchu, což poněkud zvýšilo bezpečnost pro nohy psů. Ale ostrá zatáčka po první rovince zůstala a vnější plot se železnými tyčemi též. V roce 1999 se o jednu takovou tyč greyhound zabil (proražená krční céva a následné vykrvácení. Kromě toho boxy, které se většinou po otevření zhoupnou zpět, již také zavinily četná zranění. Navíc usazení „malých“ boxů v prvé zatáčce (počítáno od boxů „velkých“) také není z hlediska bezpečnosti optimální.“

Kolínská dráha
je v pěkném prostředí plném zeleně a lze ji využívat po celou sezonu. Ale při větších rychlostech a větší váze psů, nedrží travnatý povrch s podložím (které je nejednotné) a snadno se od sebe odloučí a pes pak „kamsi odejde“. Kromě toho mívá dráha v různých místech rozdílnou vlhkost, Její kvalita je velkou měrou závislá na přízni počasí. To zhoršuje bezpečnost běhu a zaviňuje řadu úrazů.

Lednická dráha
Má klopené zatáčky. To je pro psy bezesporu bezpečnější. Samotné naklopení zatáček ale nestačí. Zvláště v létě bývá lednický povrch tak tvrdý, že jsem také zažila po finále greyhoundů pouze jednoho psa bez zranění. Tvrdý travnatý povrch má daleko k ideálu.

Všechny tři dráhy uvádějí poloměr zatáček 42 m.

A teď něco ke psům, kteří na těchto drahách běhají – čistě z matematického hlediska. Všechny tyto dráhy jsou poměrně bezpečné pro malé, lehké a pomalé psy. Italští chrtíci a někteří whippeti, díky své váze a menší rychlosti, nemají v zatáčkách takové přetížení. Ve většině případů závody přežívají ve zdraví. Velká plemena (kromě greyhoundů) nedosahují zase takových rychlostí. Proto je i přetížení, působící na ně v zatáčkách, mnohem menší.

Samotný běh v zatáčce má vždy negativní vliv na výkon. Změna směru při běhu vyžaduje určitou sílu, kterou pes musí vynaložit. Tato potřeba roste tím více, čím větší rychlostí pes probíhá zatáčkou a čím ostřejší tato zatáčka je. Síla se následně promítá do tlapek.

Při změně pohybu přímočarého v křivočarý, působí odstředivá síla, která vzniká vybočením z přímého směru. Je nutné brát v úvahu tyto veličiny: rychlost běhu, úhel naklonění, poloměr zatáčky a váhu běžícího psa. Budeme-li tedy pro porovnání vycházet z průměrného greyhounda, který při váze 32 kg běží 480 m za 32 s, (to je rychlost těch pomalejších – 15,01 m/s), zjistíme, že síla, která na něj působí, je cca 17 kg. Běží-li pes stejné váhy tutéž dráhu za 28 s, je síla na něj působící o celou jednu čtvrtinu větší. Tento stav zvětšuje počet drobných mikroskopických poranění, vznikajících uvnitř kloubů po každém zatížení. Ta se sčítají a pravděpodobnost zranění se zvyšuje.

K těmto skutečnostem lze pro porovnání uvést situaci afgánského chrta, vážícího 25 kg, běžícího 480 m za 37 s. V porovnání s rychlým greyhoundem je síla, působící na něj v zatáčce, téměř poloviční. I proto majitelům afgánských chrtů připadají připomínky o možnostech zranění zbytečné. Objevily se též námitky (prozrazující malou znalost problému – JaP) v tom smyslu, že úrazovost na dráze je dána chovem „sprinterských“ typů psů. Tato vlastnost je však dána poměrem „rychlých“ a „pomalých“ vláken ve svalech, nesouvisí však se stavem kloubních pouzder, kostí a úponů šlach na nohách psů.

Pro srovnání se lze podívat na zkušenosti u atletů. Mají dnes celý rozvinutý obuvnický průmysl, zaměřený na výrobu speciálně odpružené obuvi, která tlumí prudké dopady. Běhat v obyčejných cvičkách po asfaltu si žádný zkušený sportovec netroufne. Víme, že u psa tvrdé dopady zmírní měkký a pružný dráhový podklad, větší poloměr zatáčky (dnes již přes 50 m) a samozřejmě i menší počet běhů. Je opravdu namístě, aby pes běžel pouze jeden běh za den a jeho tělo se tak mohlo dostatečně zregenerovat před další zátěží.

Shrnu-li tedy vše, je nutné si uvědomit, že opravdu rychlý greyhound na těchto drahách má nohy mnohem více zatěžované, než ostatní chrti. Výsledky této situace známe. Rok od roku klesá počet závodících greyhoundů. Nedojde-li k úrazu při prvním běhu, většinou se v druhém kole alespoň malý problém s nohama objeví. A známá věc – „únava materiálu“, se projeví dosti brzy, rychlý greyhound bývá odepsán ze své kariéry“.

V osmdesátých letech jsou dostihy v plném proudu a zažívají nebývalý rozkvět. Je to samozřejmě dáno i vznikem stálých dostihových drah. Chovatelské stanice odchovávají více štěňat (celkem bylo zapsáno 421).

Dováželi se další greyhoundi pro zvýšení rychlosti našeho chovu (dovezlo se celkem 23 psů a fen). Na dostihových drahách již není vzácností vidět na startu více než 30 psů a fen. Bohužel, tehdejší dostihová pravidla nezohledňovala zdraví dostihových psů. Běhalo se velké množství rozběhů a to se negativně projevovalo na zdravotním stavu greyhoundů. Málokterý pes či fena vydrželi více jak jednu sezonu aniž by se zranili. S nadměrným zatěžováním greyhoundů se začalo objevovat častěji i napadání soupeřů a tím i větší počet „nedoběhů“ a diskvalifikací. Tento stav se zvyšoval ještě i v devadesátých letech a jistě nešel akceptovat do nekonečna. Nebudeme ale předbíhat událostem.

I tehdy se tímto problémem zabývali někteří chovatelé a hledali různá východiska. Již v roce 1980 navrhoval pan Pavel Páca rozdělení početnějších plemen chrtů do „výkonnostních tříd“, zlepšit technické zázemí dostihových drah a snížit i počet opakovaných běhů. Nezbytným se jevilo i další proškolování rozhodčích. K chovu by se měli používat ti jedinci, kteří nenesou vlohy pro napadání. Bohužel, tyto skvělé myšlenky zůstaly ještě další desetiletí pouze na papíře a začíná se projevovat pomalý ústup greyhoundů z dostihových soutěží.

I osmdesátá léta měla své dostihové „stálice

Jody Sunset – „Pes železný“
Na pomyslném nejvyšším stupni žebříčku nejúspěšnějších psů desetiletí by s největší pravděpodobností stál Jody Sunset. Jody se narodil 24. 5. 1979, otcem byl Gril Samovar, modře zbarvený pes irského chovu, importovaný přes Francii do Maďarska, Champ. De France UICL. Ze tří  význačných dostihových plemeníků (Hi There, Champion Prince a Mad Tanist), pocházel Gril v obou liniích po skvělém Hi There, v paternitní linii jeho otce Finolas Yarn, byl Hi There přímo ve II. generaci, u matky Flaming Lady byl na stejném místě jeho syn Crazy Parachute. Jodyho matka Hermie Sunset pocházela z kombinace českého chovu a anglo-švýcarské krevní linie Lion´s Mylorda. Přestože v mládí utrpěla zlomeninu nohy, byla dvojnásobným dostihovým Mistrem ČSSR. V obou liniích byl i velmi dobrý exteriér, Hermiina matka byla Světová vítězka Arina Astoreth.
Jody byl více než rok u své chovatelky, paní Svatavy Lehnertové, která si ho chtěla nechat. Nebylo ani divu, vždyť to byl impozantní 75 cm vysoký krásný pes. Kromě Jodyho měla tehdy paní Svatava doma ještě jeho dva bratry Jasona a Jorika a sestru Juventu, takže v době, kdy si jeho budoucí majitelka paní Jandlová přijela s manželem a třemi dětmi vybrat do Benátecké Vrutice psa, byla ve dvoře skutečně impozantní smečka. Budoucí majitelé byli postaveni před nelehkou volbu, protože všichni tři psi byli skutečně velmi krásní a měli stejně dobré předpoklady, ale nakonec zvítězila Jodyho skvělá povaha, jeho klid a vstřícnost k dětem. Vždyť Jandlovic nejmladší dcera byla pouze o 1 měsíc starší než Jody. Ten se navíc choval jako by samozřejmě předpokládal, že si přijeli pro něho a že tedy laskavě počká, až se jeho prodej domluví a pojede se do nového domova. To se také nakonec stalo, protože i paní Svatava uznala, že Jody si už novou rodinu vybral. Manželé Jandlovi v tu chvíli ještě netušili, jaká úspěšná dráha tohoto nádherného a inteligentního psa čeká.
Jeho dostihový začátek ale nebyl zrovna slavný. První licenční zkoušky skládal v patnácti měsících bez jakékoli předchozí přípravy a podle toho to také dopadlo. Nezachoval se jako „džetlmen“, neměl ještě zafixován tah na kůži a v domnění, že se účastní nějaké bezvadné nové hry, doslova svlékl z dostihové dečky fenku – svoji sparingpartnerku. Na druhé licenční zkoušky již přišel dobře připraven, složil je bez problémů, v sobotu a v neděli již zvitězil ve svém prvním dostihu. Pak už přicházel jeden úspěch za druhým. Stal se: Mistrem ČSR 1981, ČSSR 1981, 1982, Mistrem SSR 1982, Mistrem soc. států 1983, Dostihovým vítězem1981, 1982, Vítězem Štýbnarova memoriálu za rok 1981. Ještě na podzim, v roce 1983 byl vyhodnocen jako nejrychlejší pes. Na výstavách byl rovněž úspěšný, získal CAC, CACIB, Ch. ČSSR, byl Klubovým vítězem, Národním vítězem. Za svoji dlouhou závodní kariéru běžel 52 dostihů, z toho proměnil ve vítězství 27. Úspěšně běhal více jak dvě a půl sezony a na dostihových drahách se objevoval skoro pět sezon. Jody byl rychlý pes, ale v dostihu běžel pouze tak rychle, jak bylo třeba. Do první zatáčky obvykle přenechal iniciativu svým soupeřům a teprve pak si lehce, svými typickými dlouhými skoky a mohutným závěrem, doslova „doletěl“ pro vítězství. Jako jeden z mála greyhoundů pokořil 60 km rychlost na dráze dlouhé 480 m. Jeho výsledky jsou vynikající také proto, že tehdy se běhalo nejen na stálých drahách, ale na provizorně postavených oválech na louce, letišti nebo kolem fotbalového hřiště. Standardní soutěž měla vždy 3 rozběhy, ovšem pokud se neběžela velká cena nebo pokud se rozběh z technických důvodů neopakoval. Potom se stávalo, že pes v jednom dni zaběhl i 5 běhů, což byl případ Jodyho při Štýbnarově memoriálu v roce 1981, kdy si po opakovaném finále pro tuto trofej doběhl v pátém běhu. Mezi jeho nejpozoruhodnější výkony patří vítězství na Mistrovství Slovenska v Bratislavě, na dostihovém závodišti na Petržalce, na dráze, která byla deklarovaná jako 600 m, ale pořadatelé připouštěli, že to může být ještě o nějaký metr navíc. Tam byl ve finále Jody v první zatáčce napaden svým soupeřem tak prudce, že podklouzl a upadl, ale ihned vyskočil, dohonil celé startovní pole a ve strhujícím finiši zvítězil, přičemž za sebou nechal vynikající české, slovenské i maďarské psy, včetně maďarského vicemistra Evropy.
Je samozřejmé, že tyto výkony nemohl podávat do nekonečna. A tak, po více jak dvou letech, začal Jodyho porážet další výborný, ale mladší pes, Pierre Swift. Jody zakončil svou závodní kariéru v 6 letech na závěr sezony 1985.

Jody se prosadil i v chovu. Jeho první vrh se narodil 7. 10. 1982 v chovatelské stanici Hravá. Druhým vrhem se „vrátil“ do chovatelské stanice Sunset, fenka z tohoto vrhu (kdy syn kryl svou matku Hermii Sunset), Kassiopea se pak stala zakladatelkou chovatelské stanice Argument, manželů Jandlových. Další vrhy pak následovaly s ročními odstupy. Stal se dvorním krycím psem ve stanici Batter Caves, pro vrhy A, B a C. Působil ve stanici Filemino – A, dále pak ve stanici Avo-Retrak, ve vrzích A a B. Jeho poslední vrh v České republice se narodil 6. 4. 1988 ve stanici Batter Caves. Zanechal po sobě více jak 40 potomků. Mnozí se uplatnili na dostihové i výstavní dráze a ještě se s nimi setkáme.

Pierre Swift
19.1.1982 se narodil další rychlý pes v chovatelské stanici Swift, manželů Vališových. 71 cm vysoký Pierre byl původem po importovaných rodičích. Vališovi si přivezli jeho matku Glenfuir Lass již březí, se psem Tric  –  Trac of Felicity´s Home, třetím na Mistrovství Evropy. Sourozenci Pierra neměli štěstí na dostihové dráze, kde často dostávali diskvalifikace pro remplování (napadání). V dalším chovu se proto uplatnil pouze krásný, čistě bílý, 74 cm vysoký Princ (CAC, CACIB, Středoevropský Vítěz krásy a výkonu). Jediný Pierre běhal dostihy čistě, ale i on se mimo dostihovou dráhu choval někdy agresivně.

Pierre Swift se zařadil mezi psy, kteří se přiblížili k hranici 60 km rychlosti (59,87 km/hod).Jeho dostihová kariéra začala 11. 6. 1983 v Kolíně, kdy po „tuhém boji“ v cílové rovince porazil o hlavu Jodyho Sunset. Ostatní psi pak zaostali o 1 sekundu za nimi. Pak už šel od vítězství k vítězství a kraloval na dostihových drahách do roku 1985, kdy se stal naposledy dostihovým vítězem. Stal se také dvojnásobným Vítězem Štýbnarova memoriálu v letech 1983 a 1984. V roce 1986 se pak musel i on sklonit před dalším psem, Levisem Sunset.
Pierre Swift se v chovu neprosadil, jeho majitel si uvědomoval špatnou povahu sourozenců a nechtěl ho proto v chovu používat. Po dlouhém přemlouvání byl použit v chovu teprve v roce 1988 v chovatelské stanici Move. Narodila se tři štěňata, ale na dostihové dráze často získávala diskvalifikace za napadání soupeře.

Levis Sunset
Levis se narodil 31. 5. 1983, jako jediný pes mezi pěti fenkami. Byl vysoký 70 cm, barvy bílé s žíhanými plotnami. Matkou byla sestra Jodyho, rovněž výborná Juventa Sunset. Otcem byl importovaný švýcarský pes Yellow v. Oranje, který měl ve svém rodokmenu irské předky.

Levis neměl štěstí na majitele, šel z ruky do ruky, než se dostal k manželům Kučerovým z Prahy. Těm ho přivedl další známý chovatel, pan Jiří Zakouřil, prý jenom na čtrnáct dní. Jenomže uplynulo čtrnáct dní, uplynuly tři týdny a Levis byl stále u Kučerových. A tam již také zůstal. Vlídné zacházení a trpělivost manželů Kučerových udělalo své a Levis k nové rodině velmi přilnul. Byl také jejím ochráncem, a to s takovou důrazností, že se stal vůdčím psem ďáblického sídliště, samozřejmě k nelibosti majitelů služebních psů. Nebyl to ale žádný pouliční rváč, stačilo mu jen se varovně vzpřímit a zvednou hlavu. Stalo se, že jeden majitel poštval na Levise svou argentínskou dogu. Levisovo varování nestačilo a majitel pak měl co dělat aby své doze při útěku stačil.

Jednou majitelka nechala Levise čekat před prodejnou. Od dveří pak slyšela:  …“Pánové, pojďte se podívat to je Lévis Sunset – ten pes, to je anglický dostihový chrt! Pánové, to je vítěz Velké ceny Mladé Boleslavi (1985), dvojnásobný Champion republiky (1985, 1986), vítěz Evropa Derby a dalších mnoha dostihů!“… Majitelka byla tak překvapená, že se ani nezeptala, kdo že to tenkrát v roce 1990 věděl tolik o dostizích chrtů. Levis Sunset se stal také otcem, a to vrhu B, v chovatelské stanici Filemino. 6. 1. 1991 se pak narodil další vrh B, v chovatelské stanici Čita. Všechna štěňátka byla zbarvena po svém otci. Naplnění osudu celého vrhu L –  Sunset dovršil předčasným skonem i Levis. Zemřel stejně tragicky, jako všechny jeho sestry.

Badas z Batter Caves
Pes narozený 7. 5. 1985, vysoký 70,5 cm. Otcem byl již zmiňovaný Jody Sunset, matkou byla výborná Arabella z Dostihového dvora. Tento černý pes s bílými znaky se stal Championem krásy a výkonu, byl Mistrem ČSR v roce 1988, v následujícím roce se stal Mistrem socialistických států a Dostihovým vítězem v létech 1988 a 1990.
Badas výborně běhal, ale měl také i smysl pro humor. Pamětníci dávají k dobru příhodu, která se stala po skončení dostihů v Lednici. Účastníci dostihu čekali na přípoje domů v Brně na nádraží. Šli se trochu osvěžit a dát si něco k jídlu. Badas měl samozřejmě také chuť na něco dobrého, vždyť to tak všechno krásně vonělo! Neodolal – bleskurychle spolkl párek, který měl na tácku před ním stojící příslušník VB (v té době Veřejná bezpečnost, nyní policie). Ten se divil kde párek je a hledal ho všude, i po zemi. Poté vrhal vražedné pohledy na prodavače, že mu párek nedal. Majitel Badase i s kamarádem se samozřejmě dali na rychlý ústup, za hlasitého smíchu cestujících, kteří celý výjev sledovali z oken vlaku. Badas se tvářil jako naprosté neviňátko.
Badas své vlastnosti, které zdědil po svém otci, úspěšně předával i svým potomkům. Působil v chovatelské stanici A – Leyton, A, B – Badas, A – z Retriny a D, E – Argument.

Jistě zde byli i další greyhoundi, kteří sice nepatřili k absolutní špičce, ale přesto zůstali v paměti tehdejších účastníků dostihů. Namátkou můžeme jmenovat Ikara Sunset – žíhaného psa s velkými bílými znaky, po otci Yellow v. Oranje, z matky Hermie Sunset nebo Agbara z Batter Caves. Mnozí z čtenářů si jistě vzpomenou i na další jména. Náš seriál ale nemá být encyklopedií, ale snaží se přijatelnou formou seznámit s historií dostihů greyhoundů co nejširší veřejnost.

V osmdesátých letech dochází k dalšímu rozvoji chovu greyhoundů. Na chovu se dále podílejí chovatelské stanice, které svoji činnost po prvním vrhu štěňat neukončily.

Stále v činnosti jsou např. chovatelské stanice:
Bítls, El d´iablo, Pražský, Riuna, Sunset, Swift a Wittiko-Bohemia.

Nově nastupují zvláště chovatelské stanice:
Filemino,Argument, Avo-Retrak a Move

Dovezlo se větší množství jedinců, určených především pro dostihy, ale začínají se již také objevovat čistě výstavní jedinci. Pro nedostatek místa není možné uvádět všechny stanice. Zmíníme proto pouze ty, které fungují i v současné době.

Od roku 1979 je aktivní chovatelská stanice Riuna, chovatelky R. Dufkové z Nejdku u Karlových Varů. Stanice Riuna je v současné době nejstarší chovatelskou stanicí, která je dosud v činnosti. Počátek této významné stanice byl poněkud neobvyklý. První chovnou fenou byla totiž Angelika Hyady, která u své bývalé majitelky prodělala spíše výcvik služebního psa a na závodní dráze se objevovala jen sporadicky. Svůj temperament si vybíjela na kynologickém cvičišti, kde ji nejvíce zajímala disciplína „obrana“, ale nedala se zahanbit ani při stopování. První vrh měla ještě v chovatelské stanici Jar-Voj, paní Vojtěchové z Karlových Varů. Společně s ní stál v chovatelské stanici i její otec, Ar-Bell v. Zolten. Ar-Bell však svůj nadějný život předčasně ukončil injekcí z milosti, poté, co ho skalpoval německý ovčák. Paní Vojtěchová se později už nemohla věnovat chovu a tak šla Angelika „z ruky do ruky“.

Paní Dufkové bylo Angeliky i štěňat líto, a tak se ujala feny i její maličké dcerky Agáty Jar-Voj. Angelika Hyady se tak stala předkem všech chovných fen chovatelské stanice Riuna. Najdeme ji ale i v původu celé řady významných jedinců jiných chovatelských stanic. Výčet potomků by byl dlouhý. Snad jenom namátkou: Bugi Riuna – vítěz Štýbnarova memoriálu v roce 1985, Cifra Riuna – častá vítězka dostihů, stala se matkou významného chovného psa Diplomata, jehož otcem byl irský pes Flayig Dag´s Exit Monalee, nesoucí krev vynikajícího předka Monalee Championa. Diplomat se stal otcem vrhu E. Fena Eskadra pak dala další potomky, kteří se významně podíleli na rozvoji dalšího chovu rychlých greyhoundů. Nelze nevzpomenout úspěšných fen na dostihové dráze, ale i výstavách, Fantazii a Frigii. Fantazie Riuna (champ. pro krásu a výkon, český šampion, 3x CACIB, BOB, středoevropský vítěz, Národní vítěz), pak dala úspěšný vrh H – Huckleberry Fin, High Quaity, Honoris Causa a asi nejúspěšnější fenu z vrhu – How Do You Do. How Do You Do (působí dnes v chovné stanici Jumping Jet) se stala českým šampionem, 3x CACIB, 3 x Dostihovým vítězem, 2x champ. pro krásu a výkon, 8 x BOB, Mistr ČR, Čech a KCHCHADP. Žíhaná Frigie si rovněž úspěšně vedla na výstavách, stala se Českou šamp., Klubovým vítězem, Vítězem plemene a Šamp. pro krásu a výkon. V současné době můžeme na výstavách fandit psům z vrhů Ch a I. Velice dobře si vedou Chamurapi Cheen Riuna nebo například Imposant Imp Riuna. Výčet jejich výstavních úspěchů by byl dlouhý.

Dne 18. 11. 1984 zahájila činnost další chovatelská stanice – Filemino, patřící panu Jindřichu Posovi z Pleteného Újezdu u Unhoště. Na své začátky v chovu greyhoundů pan Pos vzpomíná: “ V roce 1980 jsem si koupil první fenu greyhounda, černou Ruby Pražskou, od předsedy a dlouholetého poradce chovu KCHCH, chovatele pana Jaroslava Štýbnara z Kraslic. Ruby byla dcerou vynikajícího Olivera Pražského a matky Queen Pražské. Pan Štýbnar mi v začátcích opravdu pomohl jak radou, tak i dostihovým vybavením, přestože jsem měl již zkušenosti s chovem a výcvikem loveckých a služebních plemen psů. Ruby byla spolehlivá dostihová fena a byla i úspěšná na výstavách. V roce 1984 se jí narodil první vrh. Otcem štěňat byl tehdy nejlepší pes – Jody Sunset.“

Od tohoto vrhu se pak odvíjí dlouhá řada fen, podílejících se na dalším rozvoji chovu. Už první vrh byl úspěšný: Ambra – CACIB, Abba, dostihová vítězka, vítězka středoevropského derby (1986). Její dcera Abia od Dlouhého Honzy, z chovu pana Jana Kučery, dala základ výstavního chovu Decuma. Afra se pak stala pokračovatelkou stanice Filemino. Se psem Diplomatem Riuna dala C – vrh, který byl úspěšný hlavně zásluhou Consula Filemino, vítěze Štýbnarova memoriálu a držitele titulu BIS Junior. Jeho sestra Cola se stala Klubovou vítězkou. Dalšími úspěšnými reprezentanty chovné stanice Filemino jsou například: Disko, úspěšná dostihová fena, její potomci – Gita a velký černý pes Goro. V současné době závodí žíhaná fenka Honey a její černý bratr Hardy, který byl druhý ve Štýbnarově memoriálu. Pan Pos své dlouhé vyprávění zakončil větou, pod kterou by se jistě podepsala většina majitelů ostatních chovných stanic:

Cílem chovné stanice Filemino bylo vždy odchovat zdravá štěňata greyhoundů výkonná na dráze, ale odpovídající standardu plemene.“

V roce 1986 zahajuje další chovatelská stanice, patřící manželům Haně a Petru Jandlovi z Prahy – Argument. V předcházející části jsme se již zmínili o psu Jodym Sunset. Jeho majitelé chtěli po tomto fenomenálním psu potomka se stejnými vlastnostmi. Koncem roku 1982 se narodila v chov. stanici Sunset jeho dcera Kassiopeia, která také skončila u Jandlů a dostala přezdívku „Káča“. Pan Jandl dále vzpomíná: „Káča i Jody měli stejnou matku, Hermii Sunset. Káča byla vynikající matkou, s velkým mateřským instinktem a chránila vehementně všechna štěňata, mnohdy i proti vůli jejich majitelů (klidně je i pokousala). První vrh A – Argument se narodil v roce 1986 po otci Bran Djigerdelen. V tomto roce „řádila“ v chovech parvoviróza a ani tento vrh jí nebyl ušetřen. Káča, spolu se svými dvěma štěňaty, této nemoci podlehla. Dvě štěňata přežila – pejsek Avanti a další pokračovatelka v chovu, velice vitální fenečka Agripina (Pinďa). Agripina měla v chovné stanici 4 vrhy D, E, F, G (předešlé vrhy B a C byly od feny Melie Sunset). Otcem většiny vrhů „Pindi“ byl Badas z Batter Caves, výborný syn Jodyho.“

Jenom namátkou uvedeme některé nejznámější jedince reprezentující stanici Argument: Doyle, krásný černý pes, byl Champ. pro krásu a výkon pro rok 1993 a poté, v r. 1994, se stal mistrem ČR, Moravy, Čech, Dostihovým vítězem, vítězem plemene, držitelem titulu CAC a dalších. Chovná stanice se může pochlubit i třemi vítězi Štýbnarova memoriálu: Belford Argument v roce1991, Fairy-Tale Argument v roce 1995, Icy Far-Seenig Argument v roce 2002. V současné době potkáváme na dostihové dráze i ve výstavních kruzích Iasmínku Argument – CAC, r. CAC, Champ. pro krásu a výkon, CACIL. Úspěšní začínají být i mladí sourozenci Joachim a Jodie.

Osmdesátá léta bychom mohli obecně nazvat „obdobím importů“. Největší počet greyhoundů dovezli manželé Vališovi (Swift) a pan Hrabovský (Bítls). Pro zvýšení rychlosti našich grejů byli dovezeni greyhoundi, kteří dále významně ovlivnili náš chov. Importovaní jedinci se k nám dostávali převážně z Holandska, Maďarska a Švýcarska a téměř všichni pocházeli z významných anglo-irských dostihových linií.

Nejúspěšnější importovaní jedinci, kteří se uplatnili v českém chovu: Fena Whitesoks of Felicity´s Home narozená 18. 11. 1979 po otci Hi – Joe of Felicity´s Home (Spy Work x Delfliper) a matce Westmead Felicity (Westmead County x Dogstown). Tato fena byla počátkem osmdesátých let jednou z nejlepších a dosahovala nejrychlejších časů v dostizích. Běhala pouze dvě sezóny. Byla Mistryně ČSSR roku 1982, Mistryně ČSR 1982. V chovu působila v chovatelské stanici Swift, kde měla jeden vrh – R. Její dcera Rybana se později podílela na rozvoji chovatelské stanice Verný.

Akita of Vineyards, rovněž vynikající dostihová fena, se narodila 26. 8. 1978. Tato písková fena byla po otci Gigant von Venusberg a matce Fryje von Venusberg. I ona působila v chovatelské stanici Swift manželů Vališových.
Další importovanou fenou stanice Swift, byla béžová fena Glenfuir Lass, narozená 24. 2. 1977, otcem této fenky byl Westmead County (Clonalvy Pride x Cricket Dance) a matkou Adamstown Ruby (Monalee Champion x Rum Buns). Glenfuir se stala matkou vrhů: P, U, V, A a B-Swift.

Importovaný byl i pes Cikázó Begles, narozený 16. 9. 1979. Otcem tohoto černého psa byl Grill Samovar (Finolas Yarn x Flaming Lady), matkou Cikázó Antilop (Nyakigláb Hafiz x Nyakigláb Vanda). Působil v chovatelské stanici Skotská dolina. 2. 7. 1984 měl vrh s fenou Olivií Swift.

Z Welsu přicestovala černá fena neobvyklého jména – Marihuana Move On (v chovu působící pod jménem Move On Molly), narozená 8. 8. 1984, po otci Take It Handy (Itsachampion x Bianosee) a matce Town Topic (Brave Bran x Little They Say). Fena působila v chovatelské stanici Move, vrhy:B – Move, C – Move a D – Move.

Z Polska byl přivezen pes Vanvitelli Aviaticus, narozený 6. 11. 1985, otcem byl Longleg´s Ironside (Longleg´s Hambie x Kepo´s Chinah Timora Zardonx) a matkou O´Hara vom Sonnenhügel (Blue Joe v. Sonnenhügel x Belinda v. Hufeisen). Tento vysoký, žíhaný pes byl použit v chovatelské stanici Sunset pro vrh X, s fenou Ornellou Sunset.

V chovatelské stanici Sunset byl využitý i další import, tentokrát z Francie, modrý pes Bye Bye France du Cailarpo po otci Un Eclair du Cailar (Zatopek the Wolfskiller x Robiano du Cailar) z matky Romance du Cailar (Lancelot de Saine Colomban x Lucrese).

Dalším importem, působícím v této stanici, byla modrá fena Harma Greyxer, narozená 3. 7. 1985, po otci Blue Joe von Sonnehügel (General Blue x Alexe v. Ulmenveg) z matky Egeria Arczesta (Bessus el Kasasdži, x Grisette Swift)

V osmdesátých letech bylo dovezeno celkem 22 psů a fen. Většina se uplatnila v chovu a stala se i určitým přínosem pro další rozvoj chovu greyhoundů. Někteří dovezení psi a feny zůstali nevyužiti, ale přesto se na ně dosud s láskou vzpomíná. Vždyť greyhound může být člověku třeba i „jen“ jedinečným společníkem a čtyřnohým „kamarádem do deště“.

Devadesátá léta
Nyní se již dostáváme do let devadesátých, do období, zpočátku poněkud poznamenaného politickým převratem v r. 1989 a znovuvzkříšením demokracie v naší zemi. 8. února 1992 se ve Švýcarsku uskutečnilo zasedání komise pro chrty (CDL) FCI. Jednacím jazykem nadále zůstává angličtina. Jednání se zúčastnili delegáti z Itálie, Švýcarska, SNR, Rakouska, Maďarska, Belgie, Holandska, Finska, Maroka a Československa. Velkým nedostatkem tohoto zasedání bylo to, že většina zástupců byla odborníky spíše na chov a výstavy, než na dostihy. Škoda. Projednával se totiž dostihový a organizační řád pro mistrovské dostihy FCI, které budou tři v každém roce: Mistrovství světa na sněhu (v polovině února), Mistrovství světa (v polovině června) a Mistrovství Evropy (v září). Každé soutěže se může účastnit šest psů a šest fen jednoho plemene z každé země. Podmínkou účasti na mistrovských dostizích jsou dva hladce absolvované „nominační“ dostihy před podáním přihlášky. Postup do finále mistrovských dostihů bude podle nejlepšího času ze dvou rozběhů. Greyhoundi nesmí běžet ze zdravotních důvodů více než třikrát (!) v jednom dni. Titul se zadává při účasti alespoň šesti zvířat na startu. Pokud budou na startu méně než 4 zvířata, kategorie se ruší. Při účasti 4 –  5 jedinců se běh uskuteční, ale nezadá se titul. Dalším diskutovaným tématem byl doping. Protože nedošlo k žádnému závěru, byl tento důležitý problém ponechán na vědecké komisi FCI. Pro dostihové chrty byl navržen a schválen titul CACIT, který by se zadával vítězům mezinárodních dostihů podobně, jako je titul CACIB zadáván na mezinárodních výstavách. Získání určitého počtu CACITů bude, zároveň s výstavními výsledky, umožňovat získání titulů mezinárodních dostihových šampionů. Naše stávající dostihové dráhy Kolín, Lednice a Mladá Boleslav byly schváleny jako „A“ kategorie pro mezinárodní dostihy FCI.
Již dříve zmíněný nástup demokratických poměrů vnesl i do našeho kynologického dění trochu vzruchu.

V roce 1992 vznikla nová organizace chrtařů v Brně. Svolaná členská schůze navrhla vytvoření dostihové komise při Kynologické konfederaci. Dostihovou komisi tvořili zástupci klubů, sdružených ve svazech Kynologické konfederace.

Po rozdělení ČSFR Kynologická konfederace zaniká. Místo ní vznikla Českomoravská kynologická unie/ČMKU, která sdružuje všechny chovatelské svazy působící na území Čech a Moravy.

Rada plemenných knih se sjednotila na vedení jedné číselné řady pro každé plemeno. V celé České republice vznikla proto pouze jedna centrální plemenná kniha (na doporučení FCI). Tento krok se ale nelíbí těm klubům, které právě poplatky za vedení plemenné dokumentace finančně dotovaly své rozpočty. Registraci chovatelských stanic, včetně mezinárodní ochrany názvu, provádí od 1. 7. 1993 výhradně ČMKU.
V polovině devadesátých let začínají také neshody mezi členy Klubu chovatelů chrtů/KCHCH, které vyústily v založení další organizace, Klubu chovatelů chrtů anglických dostihových plemen /KCHCHADP. Tyto rozkoly také částečně způsobily zmenšení zájmu o dostihový sport. Postupně upadá i propagace dostihů. Spolu s faktem, že stávající dráhy přestávají vyhovovat stále rychlejším greyhoundům, je tento stav hlavní příčinou, že na dostihové dráhy přijíždí čím dál méně greyhoundů. Nejsou nijak vzácné případy, kdy se na dostihy nedostaví ani jeden.

V roce 1995 jsou předloženy dva modely dostihového kalendáře. Jeden navrhla nově vytvořená skupina delegátů, která se představila jako Česká asociace dostihového sportu chrtů (ČADSCH). Představila model se všemi 21 dostihy jako bodovacími. Proti této variantě se postavili zástupci ostatních klubů s tím, že kvalita našich dostihových drah a ohled na zdraví zvířat nedovoluje tento druh bodování. ČADSCH se nikdy nestala členem ČMKU a posléze zaniká. Na mimořádné valné hromadě ČMKU, kde také došlo k velkým změnám ve vedení, byly za členy přijaty tyto „chrtařské“ kluby: Chrt-klub, KCHCHADP a KCHCH, které splnily všechny stanovené podmínky pro přijetí.

Ale vraťme se k dostihům. Pro lepší pochopení situace se podívejme, co předcházelo výše zmíněnému útlumu dostihů greyhoundů.

Již koncem osmdesátých let dochází v kontinentální Evropě k navýšení dovozů dostihových greyhoundů, především z Anglie a Irska. Greyhoundi proudili hlavně do Francie, Holandska, Dánska, Německa, ale sporadicky i do Československa, jak jsme se mohli dočíst v minulém čísle.

Počet zranění těchto rychlých greyhoundů na stávajících drahách a při systému několika běhů denně, prudce stoupal. Třebaže si někteří rozumnější a problému znalí příznivci greyhoundů stěžovali ve většině evropských zemí, sdružených v FCI, u svých národních svazů, nic se neměnilo.

K nejprogresivnějším patřili Holanďané (před stávajícím útlumem, zejména v letech 1970 – 1980, běhalo v Holandsku 1200 licentovaných greyhoundů na dvanácti drahách!). Jak situaci hodnotí známý holandský „greyhoundman“ Peter van Roojen?: „I v Holandsku byli rychlí greyhoundi nuceni startovat „zabijáckým“ (doslovný překlad – pozn. autora) systémem 2 – 4 běhů denně, na drahách, měřících mnohdy jen 350 m, s malým poloměrem zatáček. Počet greyhoundů a jejich majitelů se tak rychle snižoval.

V r. 1988 zorganizoval Holandský greyhound klub anketu mezi majiteli greyhoundů, uspořádal a sepsal všechny stížnosti a podal návrh, jak dále organizovat dostihy na bezpečných drahách a za pro greyhoundy přijatelnějších podmínek. Tento materiál pak byl v dobré víře předán na holandský FCI Kennel klub. Výbor Kennel klubu se ale vůbec nenamáhal petici přečíst, a co bylo ještě horší, arogantně ji hodil do odpadkového koše, přímo před zraky zástupců Holandského greyhound klubu.“ Obdobná snaha o zlepšení podmínek dostihů greyhoundů probíhala i ve Francii, Finsku a v dalších zemích Evropy.

V r. 1988 se pořádají ve Francii prvé evropské dostihy podle již léta zavedeného systému WGRF (Světová federace pro dostihy greyhoundů) – tedy jeden běh denně na kvalitní, udržované a bezpečné dráze. Dostihový meeting se konal v Nandy u Paříže, pod záštitou sázkové společnosti Paris Mutuel. Tyto dostihy, postavené na jednom běhu denně, přitáhly i mnoho psů z FCI, jejichž majitelé dali přednost tomuto meetingu před vrcholnými soutěžemi FCI. Dostihy tohoto systému pokračovaly ve Francii úspěšně i v dalších letech.

V r. 1989 byla v Holandsku založena majiteli dostihových greyhoundů progresivní Dostihová federace – FGN, a pro dostihy nového systému se podařilo získat dráhu v Geldropu. Příkladu postupně následovaly další evropské země.

V r. 1990 se konalo prvé oficiální ME společnosti Paris Mutuel v Blagnacu u Toulous. Na tomto meetingu se rozhodli zástupci zúčastněných států založit novou, mezinárodní organizaci, která by sjednotila dostihový systém v Evropě podle pravidel WGRF. Tak vznikla EGRC – Evropská konfederace pro dostihy greyhoundů. Zakládajícími zeměmi byly: Francie, Dánsko, Holandsko, Belgie, Německo a Československo (zastoupené p. Jiřím Zakouřilem).

V krátké době vznikly stanovy, dostihový řád, prvá evropská plemenná kniha greyhoundů a bylo zahájeno jednání o přidružení EGRC k WGRF.

Zde mi dovolte jednu osobní poznámku. Stačil tehdy pouze trochu vstřícnější přístup činovníků FCI, provedení změn v dostihovém řádu FCI s ohledem na specifické nároky plemene greyhound, a nemusela složitě vznikat nová evropská dostihová organizace a nenastal by následný konkurenční boj obou subjektů, který rozdělil již tak málo početné majitele greyhoundů.

Z nutnosti vzniklá EGRC je tedy na světě a vypisuje každou sezonu 3 velké, mezinárodní meetingy:
Evropské Derby (sponzorované Československou, později Českou republikou)

V r. 1991 –92 přistupuje Maďarsko (kde vzniká písková dráha Czepel) a velké dostihy EGRC se přesouvají do francouzského Soisson a holandského Geldropu. Vzniká čtvrtý stálý dostihový meeting – Velká cena Francie, Grand Prix Montgobert.

1992 –93 přistupuje Švýcarsko a Finsko, v r. 1994 pak Švédsko.

V r. 1994 dochází spolu s rozšiřováním konfederace bohužel i k osobním neshodám ve vedení EGRC a spolu s personálními změnami ve vedení vzniká nástupnická organizace CGRC – Kontinentální konfederace pro dostihy greyhoundů. Tato změna vrátila Evropu o krok zpět a jednání o přičlenění k WGRF a přijetí Evropské plemenné knihy greyhoundů do Světové asociace plemenných knih začíná opět od začátku.

V r. 1998 se CGRC stává asociovaným členem WGRF, v r. 1999 přistupuje Rusko. CGRC stále pořádá (byť s menšími obměnami) 4 velké dostihové meetingy ročně.

Díky zvyšující se rychlosti dostihových greyhoundů provázela častá zranění i naše dostihy. V osmdesátých letech došlo, jak jsme již dříve zmínili, k několika importům rychlejších greyhoundů s velkým podílem irské krve. Např. chovatelská stanice Swift dovezla 4 zvířata (viz předchozí část), jednoho psa – Xanteros of Felicity‘s Home a tři fenky, Whitesoks of Felicity‘s Home, Glenfuir Lass a Akita of Vineyards. Fenky, které se krátce objevily na našich drahách, ale brzy pro zranění odcházejí do chovu. Whitesoks vydržela do poloviny sezony, Akita se vážně zranila také již v prvé sezoně, opakované zranění ji pak definitivně vyřadilo z dostihů v prvé polovině druhé sezóny. A tak bychom mohli pokračovat. Greyhoundi se i u nás začínají z dostihových drah postupně vytrácet.

Také v Československu, byť zatím jen ojediněle, se ozývají hlasy, volající po změně. Nicméně, ani zde nebyly vyslyšeny. Prvými průkopníky změn v dostizích greyhoundů u nás byl pan Jiří Zakouřil a Ivana Király.

Již v roce 1990 iniciovali pokus o založení Československé společnosti pro dostihy chrtů/ČSPDCH. Spolu asi s padesáti dalšími příznivci a za podpory Státního závodiště v Chuchli, zastoupeného Ing. Čestmírem Toušem, učinili pokus o posun českých dostihů greyhoundů na profesionální úroveň. I když měl tento záměr podporu WGRF (světová federace pro dostihy greyhoundů) španělské Cynodróme Meridiana a firmy PAL (jednoho z největších výrobců krmiva pro psy v Evropě), nebyl nakonec nikdy realizován a společnost zaniká.

Začátkem devadesátých let proto zakládají pí Király a p. Zakouřil Český greyhound klub, který zastupuje naší republiku v EGRC a umožňuje českým a slovenským zájemcům startovat na dostizích EGRC. V roce 1995 se tento klub transformuje na International Czech Greyhound Society/ICGS spol. s.r.o., společníků pí I. Király a p. J. Pospíšila. Tato nová společnost také zastupuje Českou republiku v nově vzniklé CGRC (viz výše). Vydává českým zájemcům dostihové licence platné pro CGRC, zprostředkovává styk s CGRC a podílí se i na organizaci dostihů CGRC, především na maďarské dráze Czepel. Kromě greyhoundů p. Zakouřila a pí Király (zejména Hotel Wish, Tiger Wish a později i Rugged Coast/Ironmonger Tango) se na zahraničních drahách CGRC (Česká republika neměla v té době ještě dráhu odpovídajících parametrů) objevují i greyhoundi pana V. Hranického (okrajově Blondi Dios a dále především ChiChi Dios, Charm Dios, Jenny a Jackpot Grey Dios), manželů Potůčkových (Happy Dream a Over The Top) a později i p. J. Kučery (Chief Dios) a p. V. Plačka (Bella a Beak CoCo).

Prvých výrazných úspěchů dosahuje tato skupina českých majitelů na Mistrovství Evropy v roce 1998 v Budapešti (Czepel), kde obsadila fenka Over The Top manželů Potůčkových cenné druhé místo ve sprintu (275m) a Rugged Coast/Ironmonger Tango/ paní Király doběhl třetí ve finále na 475m. V dalších letech pak docílil Rugged Coast mnoha významných dostihových úspěchů. Dostihy CGRC získávají své místo v Evropě a čeští greyhoundi se pomalu začínají objevovat na zahraničních pískových drahách.

Jak můžeme vidět, již od počátku devadesátých let existují v České republice dva hlavní směry, prosazující poněkud odlišné názory na organizaci, systém a bezpečnost dostihů greyhoundů. Jedna skupina, zatím poměrně malá, je sdružena okolo ICGS (dostihový systém CGRC/WGRF – jeden běh denně na kvalitní pískové dráze – bohužel, v té době možný pouze na zahraničích drahách CGRC), další zůstává věrna původnímu systému FCI (až 3 běhy denně, většinou – v ČR výhradně – na travnatých drahách různé kvality).

Přichází nové tisíciletí

Na našich travnatých drahách startuje stále méně a méně účastníků, ale z důvodů velké vzdálenosti a zvyšujících se cestovních nákladů poněkud klesá i počet českých greyhoundů na zahraničních pískových drahách. ICGS se v té době, vcelku logicky, orientuje především na zahraniční dostihy, a téměř neřeší zájem části českých „greyhoundářů“ o progres národních dostihů v naší republice. Jistě, těžko něco řešit při absenci odpovídající dráhy, ale ta se sama nepostaví. Je tedy nutno vyvinout alespoň snahy, směřující k rekonstrukci stávajících drah nebo se výhledově snažit o postavení nějaké dráhy nové, pro greyhoundy vhodné. Tyto dlouhodobé cíle sice vypadaly v té době značně nereálně, nicméně několik majitelů dostihových greyhoundů, především z irských chovů, se rozhodlo pokusit se něco u nás pro „dostihovou osvětu“ udělat.

A tak byla dne 1. 9. 1997 svolána ustavující schůze Českého dostihového greyhound klubu ČDGK. Deset přítomných zájemců klub založilo, schválilo jeho stanovy a pověřilo p. Jana Potůčka, který byl zvolen sekretářem klubu, aby provedl zaregistrování tohoto nového nezávislého sdružení a další potřebné formality.
Zde je možná namístě vysvětlit smysl založení nového kynologického subjektu v době, kdy již někteří majitelé a chovatelé greyhoundů byli sdruženi v Klubu chovatelů chrtů – KCHCH a v Klubu chovatelů anglických dostihových plemen – KCHCHADP.

Důvodů je hned několik. V obou výše zmíněných klubech se jejich činnost tříští mezi více plemen, mnohdy odlišného naturelu a nároků (KCHCH dokonce zastřešuje všechna plemena chrtů). Dochází zde tedy pochopitelně k různým názorovým střetům, k lobování skupin majitelů za „jejich“ plemena, atp. Tyto kluby se proto logicky nemohou zabývat potřebami jen jednoho plemene tak, jak by potřebovalo a jak by si zasloužilo. Záměrem proto bylo vytvořit novou, specializovanou organizaci, která by se zabývala pouze jedním plemenem – greyhoundy (koneckonců, jeden klub – jedno plemeno je i současným trendem ČMKU) a zajistila jim především přijatelnější dostihové podmínky.

ČDGK se hned zpočátku deklaroval jako nezávislá zájmová organizace, zabývající se převážně dostihy greyhoundů a snažící se o zdomácnění historických dostihových „dobrých mravů“ i v českých dostizích. V oblasti chovu pak klub vyvíjí pouze poradenskou činnost, s ohledem na dostihové linie, které jsou vhodné ke zlepšení chovu našich dostihových zvířat. Z tohoto důvodu podporuje importy z dostihově vyspělých zemí a snaží se je uplatnit v českém chovu.

Klub prosazuje systém dostihů, který je ke greyhoundům co nejšetrnější a podporuje všechny aktivity, které k tomuto cíli směřují. Je ale na úvaze každého člena, kde, kdy a jak bude se svým svěřencem startovat. Klub umožňuje zájemcům přístup k nejnovějším informacím, faktům a metodickým materiálům z oblasti dostihového sportu, kterých je v ČR nedostatek. Na základě těchto poznatků pak může každý člen zodpovědně posoudit, jaká forma či typ dostihu je pro jeho greyhounda nejvhodnější a nejbezpečnější.
Členové ČDGK průběžně shánějí zahraniční odbornou literaturu, videokazety a další potřebné materiály, které jsou postupně překládány a šířeny dále.

Jelikož ČDGK není klasickým chovatelským klubem v pravém slova smyslu, je chovajícím členům doporučeno paralelní členství v některém z chovatelských klubů ČMKU.

Ihned od svého založení vyvíjel klub především snahu o výstavbu dráhy, vhodné především pro greyhoundy. Posoudil mnoho projektů – Jeníšovice, Hlinsko, Most, Hostivice atd. Všechny záměry ale ztroskotaly na nedostatku finančních prostředků investorů, či na nevhodných parametrech projektovaných drah. Zde si dovolím učinit poznámku: „V současné době, s ohledem na kvalitu a vzrůstající rychlost dostihových greyhoundů, je stavba dráhy, která nemá rádius zatáček minimálně 45 m“, pouhým mrháním finančních prostředků investora a svědčí o pramalé odbornosti projektantů. Z důvodů nedostatečných parametrů byly již předem vyloučeny projekty, zvažující „obkroužit“ dráhou např. fotbalové hřiště, atp.

Šťastnou shodou okolností, začínají v době založení klubu prosakovat na veřejnost další zvěsti o plánované stavbě prvé české pískové dráhy, tentokrát v obci Praskačka u Hradce Králové. Nápad vybudovat novou, moderní dostihovou dráhu se zrodil v hlavě pana Michala Peška, vlastnícího dostihové whippety. Pan Pešek byl spolumajitelem firmy KPM stavební práce a pro svůj záměr získal i druhého spolumajitele, pana Petra Košťála. Společnost KPM se tak stala garantem i hlavním investorem výstavby dostihového areálu v obci Praskačka. Areál pak vybudovalo místní občanské sdružení Prostor, založené 3. 3. 1995. Zpočátku zprávy o stavbě dráhy nebudily příliš důvěry, neboť v minulosti již bylo oznámeno několik podobných záměrů, které však nikdy nebyly realizovány. S „Praskačkou“ to ale bylo jiné. Stavět se začalo. Vzhledem ke svému dostihovému zaměření a cílům se stal ČDGK významným podporovatelem výstavby této nové dostihové dráhy, od samého počátku jejího zrodu. Zamýšlené parametry dráhy byly sice poplatné možnostem získaného pozemku, nebyly úplně ideální, ale v té době představovaly jedinou alternativu, vyhovující našim stále rychlejším greyhoundům. Velkou výhrou byl plánovaný pískový povrch a tzv. „nekonečný zajíc“. Členové ČDGK se angažovali v oblasti know how, začali připravovat nový dostihový řád, navrhli systém dostihů, vytvořili podobu nového dostihového programu, atp.

Současně se, v rámci větší propagace dostihů chrtů, ČDGK také významně podílel, ve spolupráci s KCHCHADP, na Prvních pražských dostizích chrtů, pořádaných společností Turf IPS, které proběhly na jaře roku 2000 na dostihovém závodišti v Chuchli. Tyto chuchelské dostihy zmiňuje i pan Petr Jandl v článku „Paráda v Chuchli, aneb dostihy, kde se všichni bavili“ v Greyhound zpravodaji KCHCHADP 1/2000. Zde je několik jeho postřehů:
„Celkem se běželo 7 dostihů: 2 běhy afgánů, 2 vipetů, a podržte se! 3 běhy greyhoundů. A bavili se všichni. Majitelé, psi, diváci, kterých bylo na tribunách něco kolem tisíce, a pořadatelé, kteří zjistili, že nádherný dostih dokážou udělat nejen koně.

„Jelo“ se přesně podle naprosto bezkonkurenčně vypracovaného programu, který mile překvapil všechny účastníky. Dráha byla ve vynikajícím stavu, čehož je dokladem pouze jeden lehce zraněný pes.
Na závěr bych chtěl říci, že tyto dostihy udělaly pro propagaci dostihů chrtů víc, než celá sezóna na stálých drahách. Dokladem toho je, že agentura Rapid, která pořádala zahradnickou výstavu, v jejímž rámci se dostihy konaly, má eminentní zájem tuto akci za rok zopakovat. Na další spolupráci má zájem i Turf IPS. Třeba už i dříve (?)“.

Tato akce skutečně dopadla „na výbornou“. Proto se ČDGK i nadále snažil zajistit pravidelné pořádání rovinných dostihů na nějaké stálé koňské dostihové dráze. Rovinné dostihy jsou totiž nejen výbornou propagací, ale i přijatelnou alternativou pro greyhoundy starší nebo s větší hmotností, či s mírně opotřebovaným pohybovým aparátem z dostihů na oválu. Bohužel, pro další roky se již nikdo neozval, ani z Chuchle, ani z jiné koňské dráhy. Doufejme, že se to jednou podaří a rovinné dostihy se stanou každoročně pevnou součástí dostihového kalendáře. Možná, že se po přečtení tohoto článku nějaký zájemce z řad provozovatelů koňských závodišť ozve. Ale vraťme se ještě k samotným dostihům. Zatím co na travnatých oválech byl v té době greyhound pomalu vzácností, v Chuchli jsme mohli vidět neuvěřitelných 17 greyhoundů. Všichni podali bezvadný výkon.

Zde jsou výsledky
Greyhoundi- mix pro nar. 1995 a starší
1. – 2. How do you do Riuna/ Procházková
Future Argument / Schwarzová
V tomto běhu došlo k poměrně vzácnému „mrtvému dostihu“ tedy k současnému vítězství
3. Grand Lady Argument/ Jandlová

Greyhoundi- mix pro nar. 1996 a mladší
1. Light Grey Dios/ Nešpor
2. Egg Whisky Move/ Kvěchová
3. Angel Split Jumping Jet/ Dufková

Greyhound i- psi
1. KGF Minesota/ Potůčkovi
2. Alien Trail Jumping Jet/ Havlová
3. All Living Jumping Jet/ Procházková

V tomto dostihu se veřejnosti poprvé představil černý pes Minesota, zachráněný svými novými majiteli z velmi neutěšených podmínek.

A pozor, v programu chuchelských rovinných dostihů se již objevila upoutávka na dostavbu nové dráhy Praskačka, dráhy klasického oválného tvaru, s kvalitním pískovým povrchem. Okruh měří 440 m, rádius je 42 a 43 m, poslední zatáčka – cíl je 70 m. Deklarované distance byly 525 m a 375 m (později přibyla i vzdálenost 300 m a distance 375 m byla naopak zrušena). Umělá návnada australského typu, elektronicky řízena, je vedena po vnitřní straně dráhy. Tento typ „nekonečného zajíce“, kromě jiných výhod, umožňuje i dokonalé stanovení časového harmonogramu jednotlivých běhů a každý účastník dostihu přesně ví, v kolik hodin jde jeho svěřenec do dostihu.

Otevření „Praskačky“, plánované na vrchol léta, se rychle blíží a i ti největší pesimisté již začínají věřit, že se konečně jejich greyhoundi dočkají důstojných a bezpečných dráhových dostihů. Vstup do nového tisíciletí má tak předpoklad stát se zlomovým v české historii dostihů greyhoundů.

K dlouho očekávanému otevření dráhy Praskačka došlo 8. 7. 2000. Občanské sdružení Prostor zahájilo sezonu propagačními dostihy o pohár KPM, které se ale nakonec běžely pod názvem Grand National. Na přípravě a organizaci těchto prvých dostihů se podílel hlavně Dostihový klub Praskačka, který při dostihové dráze založila skupina chrtařů z blízkého okolí, pod vedením pana Jiřího Jirouta. V den D panovalo krásné dostihové počasí, které přilákalo na obhlídku nové dráhy nemalý počet zvědavců. Na premiérový start se postavil slušný počet 34 whippetů, ale překvapivě pouhých 6 greyhoundů. Čas byl měřen stopkami. Dráha byla celkem dobře upravená, utažená vibračním válcem a nakropená hasičským autem. Poněkud větší hloubka povrchu šla na vrub poměrně čerstvé navážce písku, který se ale měl časem sesednout.

Prvými greyhoundy, kteří proběhli na nové dráze vítězně cílem, byli psi Kilelton Pat/Mambo pana Hranického (375 m/25,25) a Alien Trail Jumping Jet pí. Havlové (525 m/36,00). Greyhoundi zde běželi, zřejmě poprvé v historii českých dostihů, jen jeden běh. Byl to tedy konečně prvý krůček správným směrem. Dostihy greyhoundů vyžadují ale i další typická specifika, nezbytně doprovázená dokonalým organizačním systémem. A prvé propagační dostihy měly v tomto ohledu ještě značné rezervy. Ukázalo se, že chybí nějaký zkušenější organizátor. Nová dráha si jistě zasluhovala i nový, erudovanější přístup k dostihům, zejména s ohledem na greyhoundy. Proto již prvé setkání zástupců některých klubů, sdružujících majitele dostihových greyhoundů, které se uskutečnilo na Praskačce týden před konáním zahajovacích dostihů, vyústilo v založení nezávislé České dostihové federace / ČDF. Cílem ČDF bylo pořádat dostihy na patřičné úrovni (nejen na Praskačce a nejen pro greyhoundy) a současně garantovat pro chrty bezpečný systém našich národních dostihů, atraktivní pro diváky a zbavený některých nelogičností, v českých dostizích doposud přetrvávajících.

Zakládajícími organizacemi ČDF se staly: Český dostihový greyhound klub/ČDGK, Dostihový klub chrtů Ostrava, Dostihový klub Praskačka a International Czech Greyhound Society (kolektivní člen ČDGK). Stanovy byly schváleny u MV ČR dne 11. 7. 2000. Následně byl ÚKOZem schválen Národní dostihový řád ČDF, vycházející z Mezinárodního dostihového řádu CGRC a vydán byl i Antidopingový řád, téměř totožný s Mezinárodním antidopingovým řádem CGRC. V čele ČDF stanulo pětičlenné prezidium, složené ze zástupců všech členských subjektů.

Systém dostihů ČDF je takový, že greyhound startuje v jednom dni pouze jednou. Při větším počtu účastníků se běhají rozběhy/semifinále vždy den, či týden před finálovým během, nebo je vypsáno několik dostihů různých kategorií na různou vzdálenost. Distance měří 300 m a 525 m (distance 375 m byla později zrušena). Při losování boxů se zohledňuje styl běhu psa: W – vnějškem dráhy, M středem dráhy, I – vnitřkem dráhy. Tento systém zmenšuje možnost kolizí a diskvalifikací psa. Greyhound začíná závodit až ve stáří 15-ti měsíců, závodní kariéru končí již v sedmi letech věku. Podobně k chrtům ohleduplné jsou i další ustanovení DŘ ČDF. Dostihy ČDF jsou obecně velmi profesionálně organizovány. Slovo profesionalismus zde znamená to, co skutečně znamená – tedy vysokou úroveň znalostí, odbornosti a přístupu k věci. Nicméně toto slůvko způsobilo, že byla některými svými odpůrci dávána ČDF do souvislosti s komerčně profesionálními světovými dostihy, čímž docházelo k záměrnému matení veřejnosti. Sdružení ČDF bylo vždy výhradně zájmovou českou národní amatérskou organizací.

Dostihy ČDF byly přístupné všem chrtům s platnými licencemi, bez ohledu na to, která dostihová autorita licenci vystavila. ČDF byla ochotna spolupracovat i s dalšími organizátory českých i mezinárodních dostihů, pokud byl z jejich strany zájem. Ten však projevila pouze evropská CGRC.

V začátcích naznačili velký zájem o dostihy ČDF i chrtaři, příslušní pod organizace ČMKU/FCI. Protože však FCI považuje organizaci CGRC za disidentskou (zřejmě také pro nepochopení významu „profesionální organizace dostihů“) a ČDF začala s CGRC plně spolupracovat, zakázala ČMKU svým členům účast v dostizích na Praskačce, pokud se tito chtějí i nadále účastnit mistrovských dostihů v rámci FCI. Dostihová komise/DK ČMKU požádala dokonce o možnost vytvoření tzv. „černé listiny“, ze které by byl zřejmý seznam chrtů, kteří se prokazatelně zúčastní dostihu ČDF na Praskačce. Seznam takových chrtů měl být k dispozici pořadatelům výstav a tito chrti neměli být k vystavování připuštěni. Hrozilo se dokonce i odejmutím průkazů původu chrtům, běhajícím na Praskačce. Leckomu tehdejší postoj i slovník některých příznivců ČMKU silně připomínal dobu nedávno minulou. Naštěstí přece jen rozum zvítězil a k těmto zamýšleným krokům nakonec nedošlo.

Období plné zmatků, nejasností, nejistoty a skrytých či otevřených útoků proti Federaci trvalo až do roku 2002, kdy DK ČMKU rozumně rozhodla na svém zasedání 22. března o tom, že starty na Praskačce povoluje. Tyto dostihy bude ale považovat pouze za tzv. tréninkové a jejich výsledky se nesmí zapisovat do licencí a tréninkových karet FCI. Tak se „vlk nažral a koza zůstala celá“. Nicméně škoda již byla způsobena a chrti s licencí FCI se na Praskačku vraceli jen velmi váhavě, nebo se pro jistotu na dostizích ČDF již neobjevili vůbec.

Ale vraťme se zpět k úspěšnému roku 2000. Druhými dostihy na Praskačce byl historicky prvý ročník Českého Derby, pořádaný pod taktovkou ČDF a dle jejích pravidel. Byl to vpravdě „husarský kousek“, kterým se ČDF blíže představila veřejnosti. Nová dráha ještě zdaleka neměla kvalitu ani zázemí pro mezinárodní dostihy tohoto formátu a rozhodnutí o uspořádání Derby meetingu nebylo jednoduché ani jednomyslné. I já sám jsem patřil k těm opatrnějším, kteří radili ještě rok s tímto významným dostihem vyčkat. Většina ale rozhodla Derby uskutečnit, a jak se ukázalo, bylo to rozhodnutí správné. Prvé České Derby skončilo velkým úspěchem, oceněným v našich i mezinárodních mediích. Na dvoudenní meeting (19. – 20. 8.) se sjelo 23! greyhoundů (25 přihlášených) ze čtyř evropských zemí. Poprvé byli na dostizích k vidění kvalitní zahraniční účastníci spolu s českými greyhoundy, kteří, vzhledem k dřívější absenci vhodné dráhy v ČR, běhali do té doby pouze v cizině. Samozřejmě, vyskytly se i některé dílčí nedostatky (např. již dříve zmíněný hlubší povrch dráhy), ale největší pohromou se nakonec ukázalo počasí, 36°C ve stínu. Tyto mezní klimatické podmínky kladly značné nároky na všechny účastníky, především však na ty čtyřnohé. Vše ale dobře dopadlo a vesměs kladné hodnocení většiny zúčastněných potvrdilo, že tímto systémem, nastoleným u nás ČDF, by se dostihy greyhoundů měly ubírat i nadále. Z této úspěšné akce také vyplynulo, že se ČDF bude organizačně podílet i na dalších dostizích, zatím oficiálně pořádaných místním Dostihovým klubem Praskačka. Od roku 2001 se pak ČDF stala, se souhlasem majitele dráhy, výhradním organizátorem všech dostihů na Praskačce.

Krátce k výsledkům
České Derby 525 m – finále: Rugged Coast/Ironmonger Tango, 34,73 (prvý TR ) – J. Zakouřil
České Derby consolation – Alien Trail Jumping Jet, 35,98 – J. Havlová
Summer Cup 375 m – Hésioné Argument, 25,38 – K. Charvátová
Cena ČDF 375 m – Over The Top, 24,05 (prvý TR ) – Z.a J. Potůčkovi

Následných dvou dostihových dní na Praskačce využil Český dostihový greyhound klub/ČDGK k uspořádání prvého ročníku Českého puppy derby. Oba tyto dostihové dny byly také, co do počtu účastníků, velmi zdařilé. 23.9. se na semifinále Českého puppy derby a Svatováclavskou cenu sjelo 26 startujících z 30 přihlášených. 30.9. se zúčastnilo opět 26 greyhoundů z 27 přihlášených. Také tyto dostihy se, v rámci dráhou a pořadatelem daných možností, povedly.

Výsledky 23.9.
Svatováclavská cena 525 m: Kilelton Pat/Mambo, V. Hranický
České puppy derby 375 m: 1. semifinále – Amber Top Hippolit Star, Potůčkovi
2. semifinále – Absolutely Free Hippolit Star, Kučerovi
3. semifinále – Bicsi Rákos Pataki , I. Czaplicka PL
Hippolit Sprint 375 m: Black Jack Jumping Jet, A. Polochová
ČDGK Invitation Sprint 375 m : Hésioné Argument, K. Charvátová
Veteran Cup 375 m: Seans Roller, J. Havlová

Výsledky 30.9.
České puppy derby 375 m finále: Bicsi Rákos Pataki, I Czaplicka, PL
Puppy derby consolation 375 m: Aerial Dream Hippolit Star, Potůčkovi
Podzimní pohár/Autumn Cup 525 m: Kilelton Pat/Mambo, 34,41 – V. Hranický
Cena Diplomata 375 m: Seans Roller, 24,63 – J. Havlová
Autumn Sprint 375 m: Afford Lickety Jumping Jet, 24,87 – V. Panchártková

Čtvrtými dostihy byly původně neplánované dostihy „na pozvání“ – KPM Invitation, které si přál p. Košťál zorganizovat pro své přátele z oblasti dostihů koní. ČDF pružně sestavila 7 běhů, z toho 3 běhy greyhoundů. Akce byla organizována především pro anglické hosty-turfmany, jako doprovodný program k nedělní Velké pardubické. Mezi anglickými hosty se objevil i známý malíř dostihové tématiky, Adrian Dent, v české skupince jsme mohli registrovat MUDr. Václava Brunu, majitele legendárního Peruána. Všichni hosté viděli 3 plné běhy greyhoundů (program byl poprvé bez jediného škrtu) a byli dostihovou atmosférou upřímně nadšeni.

Výsledky
KPM Invitation 375, S2: Afford Lickety Jumping Jet, 25,17 – V. Panchártková
KPM Invitation 375, S1: Supri Secret Chill, 24,94 – V. Hranický
KPM Invitation 525 m: Bomber Max Turbo, 35,52 – V. Mészáros, SK

Posledním dostihovým meetingem sezony, 11.listopadu, byl Pohár obce Praskačka, doprovázený Cenou zimního favorita. I po dvou škrtech se zúčastnilo rekordních 32 greyhoundů, což je u nás i v současnosti nevídaná účast, velmi slušná i na evropské poměry. Mezinárodní punc pak dodali těmto dostihům 2 greyhoundi ze Slovenska.

Výsledky
Pohár obce Praskačka 525 m: Kilelton Pat, 34,55 – V. Hranický
Cena zimního favorita 375 m: Boogie Woogie Jumping Jet, 24,43 – M. Procházková
Cena zimního favorita 525 m: Blue Simba Turbo, 34,93 – P. Dubaj, SK
Autumn Prize 525 m: Bomber Max Turbo, 34,11 – L. Mészáros, SK
Autumn Prize 375 m: Easter Eve Move, S. Matyšek
Goodbay Sprint 375 m: Bandit Beast Jumping Jet, 23,94 – F. Bravenec
Veteran Cup 375 m: Ove The Top, Potůčkovi

I závěr prvé „pískové“ sezony na Praskačce se bezesporu vydařil. Dráha byla největším přínosem zejména pro naše greyhoundy, což se jednoznačně projevilo i na jejich celoroční účasti. V České republice konečně mohl nastat v oblasti dostihů greyhoundů výrazný posun vpřed.

Nyní se jen velmi krátce zastavme u našeho chovu greyhoundů tak, jak se postupně vyvíjel, zejména v souvislosti s dostihy, které vkročily do nového tisíciletí vcelku nadějně. Ruku v ruce s postupnými změnami podmínek dostihů greyhoundů se objevují i nové přístupy k chovu. Již v osmdesátých letech se v Evropě začínají uplatňovat v chovu greyhoundů pro dostihy američtí, irští a angličtí (později i australští) dostihoví greyhoundi. Současně, v návaznosti na další uplatnění greyhoundů, se začíná rozdělovat i jejich chov, na spíše výstavní – show a spíše dostihový- racing (dnes již je většina chovů plně specializovaná). Nahlédneme-li do našich plemenných knih greyhoundů, vidíme v malé míře tento trend i v českém chovu, i když ve většině chovných stanic ještě nelze v té době o nějaké důsledné specializaci hovořit.

Vývoj chovu greyhoundů

V 90. letech u nás působí hlavně ch. stanice Argument manželů Jandlových, Dios (později Grey Dios) manželů Hranických, Swift manželů Vališových, Bítls paní Evy Štědré, Avo Retrak pí. Z. Karterové, Riuna pí. R. Dufkové, Move (později Move Picture) pí. S. Kňourkové, Filemino p. J. Pose a stále ještě přetrvává i Sunset.
Koncem roku 1990 se narodil ve stanici Dios početný vrh B, kam patřil i téměř bílý pes Blondi. Otcem vrhu byl maďarský „američan“ King Scorpio, pes známé dostihové linie Pecos Cannon (jednička v chovu USA v letech 1979 a 1981). I matka, Királyparki Star Cross, byla dovezena z Maďarska. Blondi Dios posléze dokázal svými výbornými výsledky na našich dostihových drahách, jak se vyplatí „přilít“ trochu dostihové krve. A když byl Blondi později zařazen do chovu, předával slušnou dostihovou kvalitu i většině svých potomků.
Počátkem devadesátých let se v původech, byť ne často, objevuje další pes z Maďarska, tentokrát „angličan“ Northway Apollo (Northway Yarn – Northway Star), který pocházel z kombinace linií Hi There x Solar Prince. Vliv dostihové krve do našeho chovu byl ale stále jen sporadický.

Velkým přínosem pro chov mohl být dovoz 4 irských greyhoundů, které získali počátkem devadesátých let pan J. Zakouřil a paní I. Király, jako vysloužilce ze španělské dráhy v Barceloně. Když později na veřejnost pronikly zprávy o poměrech na této dráze a o krutém zacházení s greyhoundy ve Španělsku, lze jen konstatovat, že tato zvířata měla velké štěstí.

Čtyři dovezení greyhoundi měli skutečně brilantní původ. Pes Hotel Wish byl ze spojení Whisper Wishes (prohlášený na britských ostrovech psem desetiletí) – Kerogue Nancy. Spolu s „Višákem“ přijely 3 fenky:

Yes Sheila (Lindas Champion – Donegal Chimes), Not Enaugh (Curryhills Fox – Hurry Eve) a Gala Wish (Whisper Wishes – Kerogue Rita). Kvůli problémům, které činila ČMKU s uznáním původu těchto zvířat, ale skončila většina jejich potomků v zahraničí nebo pouze v cizině startovali (např. Tiger Wish). Jen pár greyhoundů, označených nálepkou „zvláštní registr“ zůstalo doma v Čechách a sporadicky se objevovali na našich drahách. Jistě si leckdo vzpomene např. na psy Apollo‘s Dream a Happy Dream nebo na fenku Sheila‘s Daughter. Neměli rozhodně „na růžích ustláno“. Jejich značná rychlost v kombinaci s nevhodností stávajících drah jim často přivozovala zranění a jejich dostihová kariéra byla jen velmi krátká, a proto neprůkazná. Zavdalo to ale důvod ke spekulacím, že irská zvířata jsou „měkká“ a mají křehké nohy. Takováto a jiná podobná nesmyslná tvrzení byla tehdy převládající pro naše dostihové poměry a v malé míře se s nimi můžeme setkat i dnes. Výše jmenovaní greyhoundi náš chov nijak neovlivnili, s výjimkou Happy Dreama, který se později stal prvým chovným psem stanice Hippolit Star.

V roce 1993 došlo k dovozu (a to velmi významnému) americké feny Floridy po otci Nicky Finn (po Downing – 1. místo v žebříčku plemeníků USA v r. 1983, 84 a 85) z matky Marie‘s for Me (po Unruly – 1. místo v žebříčku plemeníků USA v r. 1986, 87 a 88). Fenku si pro svoji stanici CoCo dovezl pan Plaček z Poděbrad. Florida byla o rok později kryta švýcarským „američanem“ Zephyr‘s Rialto (po legendárním Dutch Bahama – vedoucí plemeník USA v letech 1989, 1992 a 1993). Rialto byl dostihovým šampiónem Švýcarska v letech 1993 a 94. Z tohoto vrhu „B“ zůstala ve stanici CoCo fenka Bella, jejíž potomci z vrhů „C“ a „D“ se letos tak proslavili na MS FCI 2005.

Velkou službu našemu chovu prokázali také manželé Hraničtí (Grey Dios), když pro svoji stanici získali fenu Weary Sport v roce 1994, a psa Autumn Panache o rok později. Subtilní, černobílá fenka Weary Sport se narodila 3. 9. 1990 v Irsku. Její otec, Hot Sauce Yankee je klasickým úspěšným crossem své doby – Sand Man x Linda‘s Champion. Yankee, ač dosahoval velmi dobrých dostihových výsledků, nebyl v Irsku chovně příliš využit, protože rodokmeny irských fen byly přesyceny stejnými jmény, jaká se vyskytovala i v původu Yankeeho. A úzká příbuzenská plemenitba se v katolickém Irsku skutečně příliš nenosí.

Linie matky Cooladine Judy sahá ke jménům jako Cooladine Dame (vítězka coursingu 1981 The Loch Garman Cup) nebo Cooladine Super (vítěz 1982 Irish Derby). Weary Sport dala v chovu stanice Grey Dios 4 hodnotné vrhy, z nichž zřejmě nejvýznamnější byl vrh „J“ (z července 1995), který téměř celý postupně skončil v zahraničí. Otcem tohoto vrhu byl právě Autumn Panache. A byl to, bohužel, jeho jediný vrh v ČR. Tento plavý pes byl po třech vítězstvích doma v Irsku exportován do Evropy, kde vyhrál 11 velkých dostihů ve Francii a Holandsku (např. ME 280 m v TR 16,79, Grand Prix Amsterodam v TR 16,11). V Holandsku také zahájil úspěšnou chovnou kariéru. Své dostihové (především sprinterské) vlohy pak dokázal dále předávat i potomkům, což mu vyneslo v r. 1998 jmenování chovným psem Evropy, bohužel, již „in memoriam“. Autumn Panache se narodil 5. 6. 1992, ze spojení známého I‘am Slippy s fenkou Fly Smasher. Fly Smasher (Curryhills Fox – Lauragh Pride) byla výtečná na dráze a ještě větší průlom udělala v chovu. Výborné výsledky jejích potomků zajistily této feně 1. místo v žebříčku matek v r. 1999 a 9. místo v hodnocení fen uplynulého desetiletí. Ze spojení Autumn Panache x Weary Sport se v českém chovu dnes můžeme setkat pouze s Jenny Grey Dios, která se stala druhou fenkou chovné stanice Hippolit Star.

V roce 1996 si přivezl p. I. Rödl štěně, černého pejska Texasflower‘s Alwin, z irsko-amerického spojení All Gone (po již nám známém Whisper Wishes) – Texie/Lynn USA. Alwin, jako dospělý, dosahoval ojedinělých výkonů na zahraničních, převážně německých drahách, kde vytvořil řadu traťových rekordů/TR a dosáhl významných vítězství, vše na distanci 480m. TR ustavil na drahách Krenglbach, Hildesheim, Münster, Westerlo, Landstuhl, Sachsenheim, vyhrál Int. Deutch. Meister a „Stříbrný obojek“. Po odchodu do chovu kryl Alwin především zahraniční feny. Později, krátce leč významně, zasáhl i do našeho chovu. Jeho prvé krytí u nás dalo českému chovu vynikající dostihová zvířata Allen Johnsona, Ato Boldona , Artura a Abigail. Tito „A“ sourozenci pocházejí z chov. stanice Grefina pí. J. Havlové a jejich matkou je Seans Roller. Seans Roller je irského původu, z chovu P. Burgona (Tipperary). Její otec, méně známý Lock Leader, pochází ze spojení Curryhills Fox x Ballasalla Lark po Echo Spark. Otcem „Šóniny“ matky Ring Spot je dobře známý Daleys Gold, matkou pak žíhaná Ring Princess po Gambling Fever. Do chov. stanice Grefina se Seans Roller dostala až ve vyšším věku, po mnoha životních peripetiích. Její vrh „A“ byl bohužel jediný. Naštěstí, můžeme pro další chov počítat s jejími zdařilými potomky.

Na hodnocení výsledků štěňat z druhého Alwinova českého krytí (2003 – vrh „D“ s fenou How Do You Do Riuna, stanice Jumping Jet) si ještě musíme počkat.

Koncem 90. let některé chov. stanice ustupují do pozadí, několik málo jich vzniká. Chov je obecně v útlumu, který přímo úměrně souvisí s recesí dostihů greyhoundů. Některé z chov. stanic (především ty nově vzniklé) se konečně i u nás začínají postupně zaměřovat na specializovaný chov, jak je to ve světě již delší dobu obvyklé. Správnost tohoto trendu mohou potvrdit i výsledky finále prvého českého Derby (konaného v r. 2000 na Praskačce), posouzené z hlediska původu účastníků. Prvé místo obsadil greyhound z kombinace irské a americké dostihové linie, další 3 místa patřila „čistým irčanům“.

V roce 1997 se představuje svým prvým vrhem „A“ nová chov. st. Jumping Jet pí. M. Procházkové z Brázdima. Otcem vrhu je Living Split of Lady Bell‘s Home, matkou Frigie Riuna. Je to vrh velmi povedený, u něhož je již patrná snaha o zlepšení dostihových vlastností potomstva, s podmínkou zachování všech exteriérových předností. Záměr přinesl očekávané výsledky. Vrh „A“ několik let kraloval na dostihových drahách ČMKU/FCI. Z tohoto kvalitního vrhu osmi sourozenců výrazně vyčnívají psi Alien Trail, Amber Split, Afford Lickety a asi z vrhu nejlepší, fena Ace Living. Tato nadějná fenka však brzy uhynula. V r. 1999 se ve stanici Jumping Jet rodí další, dostihově zdařilý vrh „B“, ze spojení Rijan of Felicity‘s Home x Frigie Riuna. Z tohoto vrhu jsou asi nejznámější jména Bandit Beast, Born Free a Boogie Woogie. Slušné výkony obou zmíněných vrhů umocňuje fakt, že jsou poplatné startům převážně na zdaleka ne ideálních travnatých drahách a z tohoto hlediska jsou velmi dobré. Pozdější výkony „A“ vrhu na pískové dráze Praskačka (zejména psů Alien Trail a Aford Lickety) vynesly Frigii na prvé místo žebříčku čs. chovných fen roku 2000. Alien Trail a All Living navíc dokázali úspěšně bodovat na pískové dráze ještě i ve veteránském věku. Další kmenová fenka stanice, How do You Do Riuna, dala vrhy „C“ (v r. 2002 opět s Living Split of Lady Bell‘s Home) a „D“ (v r. 2003, viz Texasflower‘s Alwin). Vrh „C“, s výjimkou fenky Ces‘t la vie, toho zatím mnoho neukázal. Na dráze to zkouší ještě Cartney Joe a nadějně vypadá teprve nyní začínající Campbell Ash. Vrh „D“ se na dráze teprve prosazuje. V současné době se ve stanici narodil vrh „E“, po otci Rugged Coast, z matky Boogie Woogie a štěňata čekají na své nové majitele. Stanice Jumping Jet patří jistě k dobrým producentům dostihových zvířat a zatím určitě neřekla své poslední slovo. V budoucnu o ní pravděpodobně ještě uslyšíme.

V 1999 se rodí prvý „A“ vrh greyhoundů v chovné stanici Hippolit Star manželů Potůčkových z Hostivice. Jsou to štěňata čistě dostihového původu. Otcem tohoto vrhu je Happy Dream (Hotel Wish – Yes Sheila), bíloplavý pes, v jehož původu se skvějí jména jako Whisper Wishes, Linda‘s Champion, Monalee Champion, Brilliant Chimes či I‘am Slippy. Matkou je černá Over The Top, vicemistryně Evropy 1998 – 275m/17,39 a Veterán r. 2000 (pozn. ocenění Greyhound roku – fena a pes roku, Greyhound čs. chovu, Sprinter roku, Veterán roku a čs. chovní greyhoundi roku – pes a fena, uděluje každoročně Český dostihový greyhound klub). Over The Top (Tullamore Choice – Daytona Jewel) je čistá „irčanka“, dovezená jako štěně v roce 1994 z Dánska. Ani její původ není prost hvězdných jmen – Knockrour Slave, Sole Aim, 2x Clashing, 2x Yanka Boy a 2x Russian Gun. Slušné výkony greyhoundů z tohoto vrhu dobře znají návštěvníci dráhy Praskačka, kde se prezentovali Armagedon, Absolutely Free, Adah Top, Amber Top, Amazing Dream či Aerial Dream. Jejich dobrá a stálá dostihová výkonnost zajistila Happy Dreamovi ocenění Chovný pes roku 2001, 02 a 03, a Over The Top získala za stejné období titul Chovná fena. A že na tom vrh „A“ není špatně ani exteriérově, dokládá Armagedonův výlet na světovou výstavu do Itálie, kde získal ocenění „výborný“.

O rok později produkuje stanice Hippolit Star vrh „B“. Otcem „béčka“ je černý pes irského chovu Bankers Fox, který se v České republice tiše objevil v r. 1998, aby u manželů Vítkových v Kolíně strávil zasloužený odpočinek po své úspěšné dostihové kariéře. Fox se narodil v červnu 1994, po populárním otci Slaneyside Hare (dlouho č. 1 v britském žebříčku otců), z matky Clohast Wish po Castlelyons Gem. V linii otce upoutá Skelligs Tiger, považovaný za jednoho z nejlepších otců své doby, v linii matky nalezneme opět skvělého I‘am Slippy. Matkou „B“ vrhu je Jenny Grey Dios (Autumn Panache – Weary Sport). Tato bíloplavá fenka startovala na zahraničních pískových drahách, kde dosáhla bilance 20 dostihů, 7x prvá, 3x druhá, 3x třetí. Již ve vyšším věku předvedla několik slušných startů i na dráze Praskačka a v r. 2001 jí její dostihové výsledky vynesly titul Veterán r. 2001.

Jedničkou vrhu „B“ je bezesporu černobílá fenka Ballet Dancer.

Vrh „C“ se ve stanici Hippolit Star narodil v roce 2004. Otcem je Kengyelfutó/KGF Minesota
(např. vítěz Federation Sprint, Maximus Open, Veterán r. 2002), černý pes maďarského chovu. Jeho původ je zajímavou kombinací irské linie Sand Man (opět přes Whisper Wishes) a známé americké linie Pecos Cannon. Pedigree je doplněno řadou dalších velkých jmen, např. Monalee Champion, Patricias Hope, Bright Lad, The Grand Silver, nebo Spectre. Matka vrhu, plavá Amber Top Hippolit Star, byla spolehlivě běhající fenka, která se, mimo jiné, umístila v několika velkých dostizích (2. v 2002 Českém Derby a 2002 Czech Oaks). Vrh „C“ bude na dráze prověřen v r. 2006.

Ve všech výše zmíněných stanicích můžete získat velmi nadějná zvířata pro dostihy. Naopak, na výstavní chov se u nás nyní zaměřují především stanice Decuma a Riuna. Bohužel, obecně je český chov kvantitativně stále ještě v útlumu, o čemž vypovídá i to, že od r. 2000 bylo zapsáno pouze 17 vrhů greyhoundů. Tolik opravdu jen velmi stručně k tomu podstatnému z chovu a příště opět něco o dostizích.

Jak jsem již dříve zmínil, byly dostihy na Praskačce od r. 2001 plně v režii České dostihové federace/ČDF. Prioritou ČDF bylo postavit stabilní kalendář, s trvalými termíny, kde by měly větší, tradiční dostihy své stálé místo. Pomalu vzrůstá počet domácích i zahraničních účastníků, nesměle, ale přece, přistupují i sponzoři. I v druhém roce dostihů na Praskačce má samozřejmě své místo České Derby, jako vrcholný dostih sezóny. K Derby pak přistupují další „klasické“ dostihy s pevnými pravidly, jako Jarní cena, Oaks a St. Leger. Při tvorbě kalendáře se zejména Český dostihový greyhound klub/ČDGK snaží o zohlednění historických dostihových tradic, tak, jak je obvyklé v Evropě i ve světě. Dané propozice klasických dostihů jsou proto neměnné, v souladu s mezinárodními zvyklostmi.

Známá jména z Praskačky

Dostihy nejvyšší úrovně (tedy Open a Gr.1) jsou Jarní cena/Spring Prize (525 m), České Derby (525 m), Oaks (525 m) a St. Leger (525 m). Dalšími „jedničkovými“ dostihy jsou National Sprint (300 m), Golden Sprint (300 m), Puppy Derby 525 m (pro dvouleté greyhoundy) a také Mistrovství ČR (později Czech Open) na 525 m a 300 m. Derby, Oaks a St. Leger tvoří (podobně jako u koní) tzv. „trojkorunu“. Na rozdíl od koňských dostihů se ale mohou všech klasických dostihů (s výjimkou Puppy Derby) účastnit greyhoundi různých věkových kategorií (s výjimkou veteránů, kteří mohou od šestého roku startovat pouze na 300 m). Mimo Oaks (jen pro feny) a Czech Open (dělení běhů dle pohlaví) se dostihy běhají jako mixy, jsou tedy společné pro psy i feny. Jedním z vrcholů sezóny se stal i velký mezinárodní meeting, CGRC Continental Classics.

Rok 2001 tedy již proběhl jak se patří, tradice velkých dostihů byla založena a zdálo se, že po dvou letech úspěšného provozu dráhy Praskačka půjdou již české dostihy jenom vzhůru. Přezimování mohlo proto proběhnout spokojeně a v klidné přípravě dalšího dostihového roku.

Prvou sprchu ale dostala ČDF těsně před začátkem sezóny 2002, kdy bez jakéhokoli varování prodal původní vlastník dráhu novému majiteli, manželům Fadlovým. Pan Fadl se následně rozhodl využít získaného pozemku ke stavbě fotbalového hřiště. Téměř za pět minut dvanáct došlo k rychlému jednání prezidenta ČDF p. I. Widziolka a sekretáře p. J. Potůčka s novým majitelem a bylo dohodnuto, že dostihová dráha bude zachována a pronajata ČDF. Na tento pronájem muselo samozřejmě sponzorsky přispět i několik dobrovolníků z řad členů Federace, protože zájmové sdružení ČDF nebylo nikdy výdělečnou organizací. Dostihová sezóna 2002 tak ale byla zachráněna. Obdobnou nájemní smlouvou se následně řešil i rok 2003.
Co se týká vlastních dostihů, účast i návštěvnost pomalu stoupá a dráha si zvyšuje své renomé, a to i v zahraničí. Např. v sezóně 2002 se dostihů zúčastnilo celkem 738 psů, z toho 415 whippetů, a dokonce i 3 afgháni. V tzv. ukázkových bězích jsme mohli vidět i italské chrtíky. Počet zahraničních účastníků se zvýšil na rovných 100. Na jeden dostihový den připadlo v průměru 26 whippetů a 20 greyhoundů, což znamená 46 psů.

Bezesporu nejvýraznějšími greyhoundy tohoto období byli Kilelton Pat, Terezas Nikita a Rugged Coast.

Pískově zbarvený pes Kilelton Pat (známý z drah někdy i pod jménem Mambo, nebo Mambo Dancer) se narodil v roce 1996. Za svůj původ se Pat rozhodně nemusel stydět. Jeho otec je synem superrychlého Daleys Golda (po Linda‘s Champion), matka, známá Moral Pride, je po Moral Support (linie Yellow Band) a v její linii otců matek figuruje opět nám již známý Whisper Wishes (otec Lauragh Pride). V pedigree najdeme i řadu dalších velkých jmen, např. Monalee Champion se vyskytuje 3x. Za dovozem tohoto „irčana“ najdeme p. J. Zakouřila. Většinu své kariéry odběhal ale Pat v držení a tréninku p. V. Hranického. A byla to kariéra skutečně bohatá:

Vítězství v r. 2001: Jarní cena (525 m/33,70); Mistrovství ČR (300 m/18,70); Summer Classic (525 m/34,05); Mister Cup (525 m/33,16); Regiostav Invitation; CGRC Continental Classics veteran (300 m/18,69); St. Leger (525 m/33,69); Pohár obce Praskačka (525 m/32,98).

V roce 2002 vyhrál Pat svůj poslední dostih, Maximus Open (525 m/33,11). Na následném Mistrovství ČR utrpěl nešťastnou zlomeninu hlezna a odešel na odpočinek. Dle mých informací zatím do českého chovu nezasáhl, což je jistě velká škoda.

Patovým nástupcem, a bezesporu zatím nejlepším greyhoundem Praskačky se stal černý pes, v Irsku narozený Florida Champ (1999). Z Irska ho dovezl p. Ivo Widziolek, a dal mu nové jméno Terezas Nikita. Jestliže měl Kilelton Pat výborný původ pak v původu Nikity – co linie, to perla. Otcem byl fenomén své doby Spiral Nikita, z linií Flashy Sir/Sand Man a Curryhills Fox/Bold Work. Matka Lady Rushmore pochází ze spojení australské linie Frightful Flash/Tangaloa s tradiční a velmi ceněnou irskou linií Daleys Gold/Linda‘s Champion – tedy klasické spojení vytrvalosti a rychlosti. Důkazem o kvalitě celého vrhu, ze kterého Nikita pochází, je i výkonnost jeho sourozenců v Irsku, zejména sestry Nikita Lady a bratra Fast Fit Spikity, který to dotáhl až do čtvrtfinále Irského Derby.

Na dráze se Terezas Nikita objevil v dubnu 2002 a zahájil ojedinělou kariéru. Až na několik málo výjimek by se jeho dostihové působení dalo shrnout frází – co start, to vítězství. Posuďte sami: 2002: April Sprint II 300 m/18,48, prvý z pěti startujících (1/5); National Sprint 300 m/18,20 (1/6); Mistrovství ČR 300 m/18,10, (1/6); Maximus Open/Cena zakladatele 300 m/18,12 (1/6); Grand Prix 300 m/18,03, (1/5); Mistrovství ČR 525 m, třetí (3/6); Super Trophy 300 m/18,04 (1/4); CGRC Continental Classics sprint 300 m/17,79 (dlouhodobý TR).

Na dosažených časech můžete vidět neustálé zlepšování dráhového povrchu Praskačky, způsobené postupným sesedáním písku a jeho pečlivou úpravou. Časy jsou sice měřeny stopkami, tedy díky „lidskému faktoru“ o něco „rychlejší“ než elektronicky měřené, ale přesto vypovídají o mnohém.

Nejvýznamnějším úspěchem Terezas Nikity bylo ovšem vítězství na CGRC Mistrovství Evropy 2002 v holandském Geldropu, kde na dráze 490 m docílil času 30,49. Plným právem mu patří ocenění Greyhound roku 2002.

V r. 2003 startoval Nikita jen jednou, 12. dubna v April Sprintu na 300 m, kde doběhl druhý za Amazing Dream Hippolit Star. Byl to jeho poslední start. I on utrpěl koncem jara zlomeninu nohy a odešel na odpočinek.

„Třetím mušketýrem“ počátečního období dostihů ČDF byl Rugged Coast, kterého mnozí znají spíše pod jménem Ironmonger Tango. Tangem ho také budu pro jednoduchost dále nazývat. Tango pochází z věhlasného chovu jednoho z největších irských chovatelů, Pata Daltona, kde se narodil 10. srpna 1996 (v Golden Cashel). Jeho otec, Ironmonger, přišel do Irska z USA, ověnčen 160 vítězstvími, které mu vynesly úctyhodných 500 000 $. Za své výkony byl zvolen v r. 1991 do All American team a v r. 1992 vyhlášen Best of the year (americký Greyhound roku). Ironmonger je z linie Unruly. Tangova matka, Merry Song, pochází z linie Yellow Band. Dále v původu nalezneme inbreeding 3×3 na dalšího američana, zakladatele evropské linie Sail On II. Tango pochází ze skutečně „mezinárodní rodiny“. Jeho bratr Captain Wiev vítězil v USA, kde se mu podařilo vydělat slušných 300 000 $. Další bratr Travellers Song zářil v irském Limericku, Derryfoyle („nevlastní“ bratr z matky Merry Song) vyhrál 1998 World Carnival v australském Sydney.
Tanga v Irsku zakoupila p. I. Király a tak se mohl bílý pes s žíhanými plotnami zakrátko objevit na evropských drahách. Startoval v držení a tréninku p. J. Zakouřila. Začátky na dráze byly trochu rozpačité, ale potom to přišlo. „Železný“ Tango řádil na evropských dostihových drahách přinejmenším do věku 7 let. Dostihová kariéra čítá přes 74 startů, 45 vítězství, 12x druhá a 9x třetí místa. Traťové rekordy pokořil v Barceloně, Orasionu, Chattilonu a Blagnacu.

Nejvýznamnější vítězství: 1999 – DK Golden Dollar; Eur. Comp. Orassion; GP Montgobert; 1999, 2000 – Magyar Derby; 1999, 2000 – European Derby; 2001 – Mistr. Francie; 2001, 2002 – ME veteráni; 2002 – GP Soisson.

Na české scéně (Praskačka) se objevil Tango až ve vyšším věku, přesto dokázal vyhrát prvé dva ročníky Českého Derby (2000 a 2001), ten druhý ve věku 5 let (525 m/33,32).

V roce 2002 zvítězil v klasické Jarní ceně (525 m/32,85) a v roce 2003 (již jako sedmiletý) v rámcovém May Sprintu (300 m/18,92). Jeho výsledky na dráze Praskačka ocenil ČDGK tituly Veterán roku 2002 a 2003.
Průběžně s dostihovou činností působil Tango i v chovu, nejprve zahraničním (Maďarsko, Finsko, Francie, Slovensko), později i v ČR (feny Bella CoCo, Anthea Sunset, nedávno How Do You Do Riuna, nejnověji Boogie –  Woogie Jumping Jet). Jeho v ČR zatím nejlepší potomci, narození z fenky Bella CoCo, dosáhli největšího věhlasu v r. 2005.

Dostihů na Praskačce se účastnilo i mnoho dalších dobrých psů (např. SupersonicLipton, Supersonic Linda, Absolutely Free Hippolit Star nebo Armagedon Hippolit Star). Propracovaný systém běhů byl takový, že téměř každý z nich si vyhrál alespoň jeden větší dostih. Jejich majitelé proto jistě pochopí, proč jsem zmínil jen ty skutečně nejvýznamnější. Jmenovat všechny by totiž vydalo na další samostatný seriál. Všem bez rozdílů ale patří vřelý dík za jejich účast a za podporu snahy o progres českých dostihů greyhoundů, neboť zajímavé dostihy nelze pořádat bez přiměřeného množství řadových účastníků, a ti budou jistě zmíněny v nějakém širším pojednání o historii českých dostihů greyhoundů. Tentokrát je to proto jen o těch skutečně nejvýznamnějších. A jak již to v životě chodí, zatímco některé dostihové hvězdy v r. 2003 svoji kariéru pomalu končí, jiné v tomto roce právě vycházejí. Krátce o nich zase příště.

Již koncem roku 2002 se na Praskačce začíná pomalu prosazovat drobná fenka českého chovu, Ballet Dancer Hippolit Star, paní T. Buckové. Tato bílá fenka s černými plotnami se narodila v prosinci 2000 v chov. stanici Hippolit Star. O jejích rodičích (otec Bankers Fox, matka Jenny Grey Dios) bylo krátce pojednáno v části seriálu „Pokroky v chovu“. Dostihová kariéra „Baletky“, tak, jako všech fen obecně, je poznamenána jejím pohlavím. Jak je totiž dobře známo, každá fenka prochází 2x ročně obdobím hárání. V hárání, a následně po něm, dochází v těle fen k celé řadě výrazných hormonálních změn, které ovlivňují svalstvo, šlachy a vazy a neumožňují proto fenkám bezpečné starty po ukončení hárání (vyjma prvých 10. – 14. dnů, kdy změny teprve začínají). Po hárání by se fenka neměla objevit alespoň 6 – 8 týdnů na dráze, či být intenzivně trénována, jinak je vystavena riziku vážných problémů. Potřebnou pauzu ale dodržuje jen skutečně málo zodpovědných majitelů. Proto by na tento fakt měl dbát každý dostihový řád, či důsledný veterinární dozor na dostihových drahách. Podstatně snížený počet startů fenek je i důvodem, že pořizovací cena štěňat-fenek je v dostihově vyspělých zemích podstatně nižší než cena pejsků.

 

 

Známá jména z Praskačky – závěr

Každý majitel fenky, u které není nějakou formou potlačeno hárání (a ani násilně potlačené hárání stoprocentně nezaručuje bezproblémový start fenek v inkriminovaném období) se musí vyrovnat s tímto

handicapem. Z pohledu výše zmíněného proto stojí stávající kariéra „Baletky“ za zmínku.

Vítězné dostihy: r. 2002 – Silver Collar, 300/18,69; Weary Sport Memorial, 300/18,29; r. 2003 – Gold Collar, 300/18,66; Summer Sprint 300/18,69; r. 2004 – April Sprint 300/18,80; Mistrovství ČR, 300/18,29; Super Trophy, 300/18,32; European Breeders Cup – feny, 300/18,45; Cena zimního favorita, 300/18,55.
Kromě zmíněných vítězství dosáhla Ballet Dancer i další řady pěkných umístění na druhých a třetích místech. Není proto překvapením, že jí v r. 2004 byl udělen titul Fena roku. Její dlouhodobě šetrné menežování napovídá, že může na dráze překvapit ještě dalšími výbornými výsledky.

Počátkem roku 2003 vstoupil do dostihů černobílý pes, Elbony Dancer. Dancer se narodil 31. 5. 2001 v Irsku, v Elbony Kennels. Dancer se narodil z fenky Elbony Spirit, kterou jako štěně zakoupili manželé Potůčkovi (Hippolit Star) a posléze ji v Irsku nechali běhat v tréninku Kena Duce. Elbony Spirit byla založením vytrvalec, a to znamenitý. Vítězila na distancích 700 –800 yardů a byla druhá ve významném International GPc. (750y) v Shelbourne Parku. Kariéru předčasně ukončila v trialu na Gold Collar (největší vytrvalecký dostih Anglie) v Catfordu, kdy utrpěla těžkou zlomeninu hlezna. Po složité dvojnásobné operaci ji pak ponechali její majitelé pro chovné účely u p. Duce v Elbony Kennels, protože v Čechách by nenašla odpovídající uplatnění.
Proto jsou v kolonce „chovatel“ uvedeni K. Duce i J. Potůček.

Spirit pochází ze spojení Some Picture x Elbony Violet. Elbony Violet byla dcerou vítěze Irského Derby 1991 a Greyhounda roku Ardfert Micka. Some Picture (jehož to byl prvý vrh nešťastně krátké chovné kariéry) je irským a britským greyhoundem roku 1997, kdy vyhrál, mimo řady dalších dostihů, Skotské a Anglické Derby a dostal se až do finále Irského Derby. Za svoji kariéru vydělal úctyhodných 93 000 a mnohými odborníky je dosud považován za největšího evropského greyhounda všech dob. Otcem Dancera je Staplers Jo (31 dostihů, 24 vítězných, Greyhound roku 1995). Staplers Jo vévodil žebříčku plemeníků v r. 2000 a 2001. V roce 2002 ho odsunula na druhé místo současná irská chovná jednička – Top Honcho. Krátce řečeno, původ Dancera je, a to nejenom na naše české poměry, skutečně ojedinělý. Elbony Dancer přicestoval do ČR jako tříměsíční štěně. Krátce poté ho postihla těžká paréza levé zadní končetiny, jejíž příčinu veterinární lékaři nikdy neodhalili. Konvenční léčba byla dlouhá a náročná, a postižení bylo na Dancerovi ještě dlouho patrné. Tento handicap, spolu s faktem, že distanční optimum potomků jeho otce Staplers Joa je okolo 400 m, rozhodl o jeho startech výhradně ve sprintérských dostizích. A zde dostihové stáji Hippolit Star rozhodně ostudu nedělal.
Vítězství: r. 2003 – Juvenile Sprint, 300/19,17; Grand Prix, 300/18,61; Federation Sprint, 300/18,92; Hippolit Sprint, 300/18,90; r. 2004 – National Sprint, 300/18,47; Lucky Racer Cup, 300/18,09 (TR 2004); Golden Sprint, 300/18,19; Cena Greyhound Revue, 300/18,27; Cena ČDGK, 300/18,35; European Breeders Cup – psi, 300/18,13;
Breeders Cup se v r. 2004 běžel poprvé. Tuto soutěž navrhl Český dostihový greyhound klub/ČDGK ve snaze založit tradici nějakého velkého mezinárodního chovatelského meetingu (nejlépe středoevropského), podobného, jaký mají od roku 1984 dostihoví plnokrevníci. Prvého ročníku se zúčastnili zástupci 4 států – ČR, Polska, Belgie a Holandska. V souladu s danými propozicemi soutěžily na různých distancích kategorie – psi, feny, veteráni a mladí. Vítězství v mezinárodním Breeders Cupu bylo asi Dancerovým největším úspěchem. Poté přerušil své úspěšné dostihové působení a ověnčen tituly Sprinter roku 2003 a 2004 se věnuje odpočinku a čeká na využití v chovu.

V roce 2004 upoutal svými výkony na Praskačce černý pes Ato Boldon Grefina, narozený v červnu 2002 v chov. stanici Grefina pí. Jany Havlové. Oba rodiče, Texasflower‘s Alwin a Seans Roller, byli již krátce představeni v předchozích příspěvcích. Nyní jen připomenu, že výsledky jejich potomků vynesly oběma rodičům tituly Chovný pes a Chovná fena roku 2004, bohužel, v obou případech již jen „in memoriam“. A ještě snad něco k dostihové kariéře Seans Roller – fenka zahájila své působení na Praskačce vítězstvím v 2000 Veteran Cup na 300 m a na dráze jsme ji mohli s přestávkami vidět ještě v r. 2004, již v požehnaném veteránském věku. Na ČMKU/FCI drahách získala „Šóna“ tituly Mistr ČR 280 m (Kolín 2001) a Mistr Moravy 480 m (Lednice 2001).

Ato Boldon, v majetku pí. Jany Braunové, vlétl na dráhu jak „černá střela“. Své starty proměnil ve vítězství v těchto dostizích: r. 2004 – Inaugural Sprint, 300/18,44; Juvenile Sprint, 300/18,25; Mistrovství ČR, 300/18,28; Mistrovství ČR, 525/32,37; Puppy Derby, 525/33,19; Mister Cup, 525/32,72; Cena zimního favorita, 525/32,79; Pohár obce Praskačka, 525/32,63. Významných úspěchů dosáhl i v zahraničí. Start na 2004 ME CGRC (Holandsko – Beerta) vynesl Boldonovi 2. místo (480 m/31,17), na 2004 ME FCI (Německo – Freiburg) si zajel pro vítězství (480/29,18, SF 1. 29,18). Boldonovi náleží ocenění ČDGK Greyhound roku 2004.
Výborní jsou i Boldonovi sourozenci: Žíhaný pes Artur Grefina manželů Rödlových: 2004: Art June Sprint, 300/18,24; Hippolit St. Leger, 525/32,59.

Na mezinárodním poli získal Artur 2. místo na 2004 ME FCI (480/29,35, SF 1. 29,17). Největším úspěchem pískové fenky Abigail Grefina pí. Jany Havlové je klasický Czech Oaks ( 525/33,35 ) v r. 2004. Nedlouho poté se vážně zranila.

Koncem roku 2004 se na Praskačce objevila část vrhu „B“ CoCo. Dalton, Drupi, Dorothy a Desiree ukázali, že se s nimi v nadcházejícím období musí určitě počítat, což pak rok 2005 plně potvrdil. Otec vrhu, Rugged Coast byl detailně představen v minulém čísle. Matka, Bella Coco, na dráze nijak neoslnila. Devizou Belly je především americký původ její matky Floridy (viz dříve).

Tolik k roku 2004. A s velkými rozpaky se dostávám k r. 2005. Již dostihové sezóně 2004 předcházely poněkud vypjaté názorové neshody dostihových organizací i jednotlivců, které svým způsobem nastartovaly i současný roztříštěný stav našich dostihů. Jako člověku, věnujícímu se dostihům téměř 40 let (z toho 15 let i dostihům chrtů) a snažícímu se dlouhodobě pracovat ve prospěch českých dostihů greyhoundů, se mi tato pasáž nepíše lehce. Myslím, že bude asi rozumné poskytnout určitý časový odstup k detailnímu hodnocení současného stavu a jeho příčinám. Po nějaké době se totiž i dnešní poměry stanou historií. Ta pak může s nadhledem lépe posoudit význam vlivu tohoto období na českou dostihovou scénu. Dnešní názory se velmi různí a já zde budu zcela otevřeně prezentovat výhradně ten můj.

Současný stav není pro dostihy greyhoundů příliš šťastný. Lze jen nostalgicky vzpomínat na dobu, kdy dostihy obecně vznikaly jako sport zásadových a sportovním duchem obdařených gentlemanů, dodržujících tzv. dostihové dobré mravy (dostihy jsou starší a konzervativnější než většina ostatních sportů a v průběhu času se jen velmi málo mění – a to je jejich deviza). To platí samozřejmě i o dostizích greyhoundů, dodnes a téměř všude. Naše česká současnost je však jiná. Dostihy se opět rozštěpily, přátelská atmosféra se pomalu vytrácí. Převládají souboje ambicí různých seskupení a ješitnosti vůdčích jednotlivců, mnohdy sledujících především vlastní zájmy a těžce se vyrovnávajících s rozporem mezi touhou vyniknout a schopnostmi tuto touhu uskutečnit. Dostihy jsou provázeny a nezřídka i ovlivňovány nepřehlednými dopisovými kampaněmi a tendenčními mediálními masážemi. Obzvláště hodnotná jsou pak různá diskusní fóra na internetu, která nejspíše připomínají žumpu, do níž každý vylije kdejakou špínu a ostatní se v tom s rozkoší matlají. Urážky a zlehčování druhých jsou propracovány s řemeslnou dokonalostí, závist a pomluvy jsou povýšeny za normu. Prostá slušnost visí na posledních pavučinkách, které jsou chladnokrevně smýčeny mocí, penězi a arogancí. Dostihová noblesa se stala minulostí. A to je pro dostihy greyhoundů a jejich budoucnost jistě velká škoda.

Co říci závěrem?

Otřepané přísloví praví, že naděje umírá poslední. Já dodávám – pomůže-li se jí alespoň trochu, nemusí umřít vůbec. Takže, všichni a bez rozdílů, kterým na dostizích alespoň trochu záleží, zpytujme své svědomí, snažme se utlumit své emoce (i ambice), a pokusme se vrátit vše na začátek, kdy se korektní české dostihy greyhoundů poměrně úspěšně rodily a hlavní slovo měl rozum. Nebuďme zbytečně vztahovační a ukřivdění. U kritiky pomiňme formu, ale spíše se zamysleme nad jejím obsahem. Většinou je totiž míněna upřímně a konstruktivně. Přiznat si své chyby jistě není jednoduché, ale je to znakem dobré vůle, velikosti charakteru a silné osobnosti. Průběžně komunikuji s mnoha „greyhoundáři“ různých názorů a je mi proto jasné, že to nebude lehké. Myslím ale, že pod dohledem nějakého rozumného a dostihových specifik dobře znalého nezávislého garanta (najde-li se vůbec takový) by si dostihy greyhoundů další pokus o sjednocení ještě zasloužily.